Cyril Höschl: Přenositelnost uvědomování sebe samého
Otázka, do jaké míry je sebereflexe záležitostí čistě mozku a do jaké míry k ní potřebujeme hmotné tělo, zůstává otevřena.
Nedávno se mne čtenář podepsaný jako Kilgore Trout zeptal, zda si myslím, že kdybychom někdy dokázali sestrojit umělý mozek, jenž by se po všech směrech vyrovnal tomu lidskému, a umístili jej do nějakého androida, tak by mu naskočilo vědomí a on si uvědomil svou vlastní existenci.
Taky jej zajímal můj názor na původ vědomí, myšleno vědomí jako produkt mozku, respektive mozek jako přijímač a zprostředkovatel vědomí přicházejícího odjinud. Vzhledem k tomu, že skoro celou moji odpověď zabrala úvaha nad tím, co to vědomí ve smyslu sebereflexe vůbec je, pokusím se nyní v mezích svých ohraničených možností na pokračování odpovědět na to ostatní.
Představu, že s mozkem by se do nového „těla“ přeneslo i vědomí, komplikuje otázka, do jaké míry je uvědomování sebe samého (sebereflexe) čistě otázkou mysli, respektive mozku, a do jaké míry (a zda vůbec) k sebereflexi potřebujeme hmotné tělo, bez něhož si někteří pocit jáství (identity) vůbec nedovedou představit. Vždyť tělo je nedílnou součástí toho, co máme na mysli, když řekneme já. Vzpomínám si, jak nedávno zesnulý český myslitel a vzdělanec Zdeněk Neubauer v jednom soukromém rozhovoru vyslovil myšlenku, že tělesnost je pro vytvoření vlastního já (ego) naprosto nezbytná, takže to bez ní zkrátka nejde.
V tom případě by „tělesnost“ pouhého mozku či počítače, nebo dokonce čipu asi sotva stačila k vytvoření ega. Na druhou stranu jsem na vlastní uši slyšel amerického filozofa Johna Searleho vyslovit větu, že „lidský mozek vytváří duši, asi jako když žaludek tráví“. Kdyby měl Searle pravdu, tak jak žaludku, tak mozku chybí k samostatnému výkonu takové funkce „ve zkumavce“ už poměrně málo, takže by se bez rozsáhlejšího těla mohly docela dobře obejít.
Filozoficky vzdělaní neurovědci, u nás například Jiří Horáček, takové zjednodušení ovšem odmítají a přikládají „zasíťování“ mozkových struktur do celkového kontextu zásadní význam. S tím ovšem souvisí nejenom otázka přenositelnosti či nepřenositelnosti vědomí sebe samého (ve smyslu ega), ale i to, nač se ptáte: je-li tělo jeho součástí, pak toto vědomí sotva může „nasedat“ na tělo zvenku. A naopak, kdyby jednoduše nasedalo zvenku, bylo by zřejmě přenositelné. Vaše dotazy také souvisejí se zajímavými pokusy testujícími rozlišení „já“ od „ne já“, tedy toho, co moje ego zahrnuje, od toho, co stojí mimo ně.
Většina těchto pokusů, ať již jde o pohyb joysticku, který za testovanou osobu občas zvenčí přebere jiný hybatel, nebo o bodnutí kudlou do gumové ruky, již dočasně omylem považujete za svou, se bez tělesnosti prostě neobejde. Můj soukromý a nedostatečně podložený názor je, že přenosem umělého mozku do nějakého androida by takto vzniklému subjektu „vědomí“ asi jen tak samo o sobě nenaskočilo a že jde o emergentní jev nad systémem s určitou úrovní složitosti, jež zahrnuje také to, co nazýváme tělem.
Ctěné čtenáře upozorňuji, že jsem si plně vědom hrubého zjednodušení tohoto problému, o němž existují celé knihy a který nelze na několika řádcích Reflexu postihnout. Pro úplnější představu o rozsahu problému lze například v Googlu zadat výraz „jáství“, jenž jen v češtině vrátí přes 55 000 odkazů. Z naší dílny doporučuji populárně-naučný článek v časopise Vesmír Jáství, teorie mysli a schizofrenie.
