Cyril Höschl: Kolik máme pohlaví a čím je vnímání vlastního genderu dáno?
Jsou známé faktory, ovlivňující to, že se konkrétní osoba neztotožňuje se svým biologickým pohlavím?
Vážený pane profesore,
zajímal by mě Váš pohled na vymezení genderu. Protože jsem postižen biologickým vzděláním, rád bych věděl, zda existují nějaké nezatížené výzkumy, respektive publikace, které se tím zabývají. Na jednu stranu vnímám nepřekonatelnost vrozeného rozdělení do dvou pohlaví, danou geneticky – na druhou stranu znám mnoho případů z živočišné říše, kdy „projevené“ pohlaví není tak jednoznačné a může se měnit i v průběhu života jedince – ovšem pokud vím, opět mezi známými dvěma „extrémy“ a samozřejmě při zachování původního genetického určení. Zaznamenal jsem informaci, že WHO v roce 2018 již nebude považovat „gender dysphoria“ za duševní poruchu. Nejsem schopen se probrat hromadou politicky korektního balastu, jenž pro mě nemá žádný zajímavý základ, ale rád bych věděl, zda je o pozadí těchto reálně existujících okolností něco známo z pohledu současné psychologie či psychiatrie. Například zda existují známé faktory, ovlivňující to, že se konkrétní osoba neztotožňuje se svým biologickým pohlavím, případně čím je vlastně vnímání vlastního genderu dáno. Poučování o tom, že gender existuje jako kontinuum, mi přijde velice zvláštní a nějak nejsem schopen ve své sociálně prostorové bublině podobné kontinuum zaznamenat. Ale třeba se mýlím. Předem děkuji za případnou odpověď či odkaz(y).
S pozdravem Martin Vavřík
Nejprve se trochu popasujme s terminologií a s nepřesnostmi překladů. Pro to, co v češtině označujeme jako pohlaví, jsou v angličtině nejméně dva významné termíny: gender (používá se typicky ve vztahu k sociálním a kulturním spíše než biologickým rozdílům mezi mužem a ženou) a sex jakožto jedna ze dvou hlavních kategorií (samec-samice), do nichž dělíme lidi a mnohé další živé bytosti na základě jejich rozmnožovacích funkcí.
Tento důležitý rozdíl se v česky psané odborné literatuře opisuje upozorněním na to, že pohlavní diferenciace (odlišení, rozrůznění) probíhá na několika na sobě poměrně nezávislých úrovních: chromozomální pohlaví, tj., zda jedinec má chromozomy XX (žena), nebo XY (muž), gonadální pohlaví, tj., zda má varlata, nebo vaječníky, genitální pohlaví, tj., zda se u něj vyvine děloha a pochva, nebo penis, hypotalamické pohlaví, tj. organizace hormonální soustavy, která ovlivňuje pohlavní žlázy a orgány, a psychické pohlaví, jež se diferencuje u člověka patrně v druhé polovině nitroděložního života.
Neuropsychické pohlaví je utvářeno mj. působením steroidů, takže když například těhotné matky užívají androgeny (mužské pohlavní hormony, „bobule“), jejich tělesně ženské ratolesti se pak namnoze chovají dosti mužsky (tzv. tomboys), což se může projevit i v chlapáckých zálibách. Naopak nedostatek androgenů v kritickém období vede u genetických samečků k víceméně samičí organizaci mozku, včetně určité vlohy k hyposexualitě (nižší zájem o sex), bisexualitě nebo homosexualitě. Jak se však kdo cítí z hlediska subjektivně psychologického a kulturního, to je jiná věc a zde se v poslední době ustálilo několik desítek pojmů, které definují jemné odstíny v prožívané pohlavní identitě.
Patří k nim trans-gender („přechýlení“), cis-gender (opak trans, tj. nepřechýlení), cross-dresser (dříve transvestit), vámi zmíněná „gender dysphoria“, což je vlastně nespokojenost se svou identitou, jež se dá s předpokládaným pohlavím uvádět do souladu třeba za pomoci hormonů nebo i chirurgicky a zastánci její kodifikace jakožto poruchy poukazují na to, že v opačném případě by medicínskou pomoc těmto lidem nehradila pojišťovna, takže by na tom jakožto „normální“ byli vlastně hůř, a mnoho dalších. Jeden z „klíčů k určování pohlaví“ ve smyslu genderu uvádí 63 (!) pohlaví definovaných kombinacemi tělesných proporcí (Muž, Žena, Hermafrodit), osobnostních rysů (M, Ž, MŽ) a sexuální orientace (preference – M, Ž, MŽ). Takže třeba kombinace tělesně M, osobnostně MŽ a preferencí M je androgynní homosexuální muž. Androgynní zde znamená rovnocenné vyjádření mužských i ženských osobnostních rysů (MŽ).
Co považujeme za normu a co za poruchu, je do značné míry určeno společenským konsensem. Gender však z definice není porucha. Pokud jde o faktory, jež „gender“ určují, zdá se, že výchova, kulturní vlivy, móda a následováníhodné vzory se uplatňují pouze na ideové úrovni utváření rolí, jež bychom rádi hráli, zatímco tělesné pohlaví a sexuální orientace jsou biologicky určeny. Proto vám jako biologovi bude určitě 63 pohlaví připadat nepřijatelně moc. Ani nevíte, jak vás chápu.
