Cyril Höschl: Jaký otec, takový syn
Platí rčení: Jaký otec, takový syn? Realita okolo nás nabízí nejrůznější varianty.
Vážený pane profesore,
je mi 32 let a od tří let jsem byl vychováván autoritativním otcem. Když se naši rozvedli, můj otec se snažil získat mého mladšího bratra a několikrát ho i unesl pod záminkou „obnovení rodiny“. To vše trvalo celé mé a bratrovo dětství za účasti policie, Klokánku, azylového domu. Velice traumatická zkušenost, zejména pro mého mladšího bratra. Já jsem v 21 letech emigroval do zahraničí, kde jsem už 11 let. Otec, který se postupně izoloval od přátel a známých, se mnou přerušil veškerý kontakt, jakmile jsem začal znovu navazovat styk s matkou. Když mi bylo 23, otec spáchal sebevraždu. Můj dotaz je: Do jaké míry se syn opravdu začne podobat svému otci? Například Robert Greene ve své knize The 48 Laws of Power tvrdí, že po fázi adolescentní revolty se syn začne podobat svému otci. Já mám docela obavu, abych neskončil jako můj otec. Děkuji za případnou odpověď. J. R.
Poměr vrozeného a naučeného v povaze, chování a prožívání se v evoluci zřejmě měnil a dodnes je otázka „nature and nurture“ do určité míry mystériem přírodovědy. Je pravda, že i taková událost jako sebevražda může mít zděděný předpoklad. Jak známo, americký spisovatel a nositel Nobelovy ceny Ernest Hemingway se zastřelil na Kubě v roce 1961. Méně již je známo, že jeho otec Clarence se zastřelil v roce 1928, jeho bratr Leicester v roce 1982, jeho sestra Ursula se předávkovala prášky v roce 1966 a jeho vnučka Margaux taktéž v roce 1996. To jistě není náhoda; navíc každý žil v jiném prostředí a jiný příběh.
Podobně dědičný může být sklon k přejídání, k truhlařině, ke sportu či k opakování stejných chyb v mezilidských vztazích. Nicméně ať je tomu tak, či onak, genetická vloha (heritabilita) není skoro nikdy stoprocentní, snad s výjimkou takových charakteristik, jako je krevní skupina. To znamená, že zde je vždycky dostatečný prostor pro modifikaci povahových rysů (a tedy osudu) výchovou, vlastním tréninkem, průběhem dalšího života a vnějšími vlivy vůbec. Co se týče opozičního vzdoru, jenž nakonec vyústí v převzetí hodnot předchozí generace, máte pravdu, že historie nás poučuje o tom, že mladí revolucionáři se nakonec stanou starými konzervativci („Junge Hochverräter – alte Hofräte“ čili „Junge Revolutionäre werden alte Konservative“ [Heidegger]).
Nicméně nemusí to tak vždy dopadnout. Jsou potomci alkoholiků, kteří se paradoxně alkoholiky nikdy nestanou právě proto, že měli doma odstrašující příklad. A naopak, potomci géniů mnohdy skončí jako lúzři. Syn se tedy otci začne podobat tak jako tak, ale nikdy úplně dokonale, natožpak nevyhnutelně. Jinými slovy, vzhůru do osamostatnění a do boje za jinou povahu. Jen pro pobavení – když přijde matinka s autistickým synkem do psychiatrické ordinace a dozví se třeba, že poruchy autistického spektra mají relativně vysokou dědivost, její častý povzdech je: „No to je určitě po někom z manželovy strany.“ A naopak.
