Cyril Höschl: Je závist otázkou momentálního impulsu, nebo je zakódována v lidském mozku?
Závist je součástí normální emoční výbavy živých tvorů, byť v různé formě a v různé míře.
Dobrý den, pane profesore,
závist je jednou z negativních lidských vlastností, projevující se od dětství (Pepíček má lepší mobil) až do dospělosti (Josef má lepší automobil). Základem závisti je porovnávání. Nejjednodušší způsob, jak závist potlačit, vyjadřuje rčení: „Budiž mu to přáno.“ Nabízí se otázka: Je závist, myšlená či vyslovená, otázkou momentálního impulsu, nebo je zakódována v lidském mozku již od jeho vývoje, řekněme od primátů k dnešku?
J. Stručovský Ledeč n. S.
Pro některé sklony, jako je agrese, úzkostnost, zbožnost, závist aj., máme vskutku vrozené vlohy, a dokonce je sdílíme napříč rasami a živočišnými druhy. Primatolog z Emory University v USA, Frans B. M. de Waal, publikoval kdysi pozoruhodné práce o tom, jak zvířata obchodují („How animals do business“), v nichž přesvědčivě dokládá, že i jiní živočichové než lidi mají smysl pro vyrovnávání rozdílů v odměňování a pro kooperaci, což znamená vnímaní a porozumění fenoménu nespravedlnosti.
V jednom pokusu opice například dostávaly oblázky, kterých se sice nenajedly, ale mohly je s ošetřovateli vyměnit za okurku, což se brzy naučily. Tedy cosi jako měna a nakupování za peníze. Jednoho dne ovšem ta první místo okurky dostala za oblázek hroznové víno, jež se u opic cení mnohem víc. Druhá opice to viděla, a když pak za stejný oblázek dostala okurku jako vždy, nejen že to neocenila, ale naopak ji po ošetřovateli vztekle mrskla zpátky, oblázky vyhodila a raději nejedla než takovou nespravedlnost. Čili cosi jako smysl pro fair play, jenž v sobě má nevyhnutelně zárodek pocitu příkoří, tedy závisti, že někdo má něco, co já nemám.
Tyto a mnohé jiné pokusy a pozorování svědčí pro to, že závist je součástí normální emoční výbavy živých tvorů, byť v různé formě a v různé míře. Jakási „ušlechtilá“ závist je významným předpokladem pokroku. Začíná to už rivalitou mezi sourozenci a končí soutěžením mezi státy. Češi záviděli Němcům po válce prosperitu, a tak se na všech možných frontách s nimi porovnávají a snaží se jejich ekonomický náskok co možná nejvíc snížit. Na místních úrovních to, že soused má krásně nabílené stavení a muškáty v oknech, vede v kladném případě k tomu, že si své příbytky posléze až na pár desperátů vyšperkují všichni a vesnice prokoukne.
V záporném případě se projeví přání, „aby sousedovi aspoň koza chcípla, když už já ji nemám“. Za určitou hranicí se závist stává zápornou, zlou, destruktivní vlastností, která patří k tomu nejhoršímu, co v lidech dřímá. Když chcete rozeštvat kolektiv zaměstnanců, stačí mezi ně viditelně hodit jakkoli zanedbatelnou odměnu. Se závistí je to jako s každou původně bohulibou vlohou.
Bez úzkosti a strachu by živočichové nepřežili, avšak nepřiměřeně vystupňovány zakládají tyto emoce duševní poruchy. Podobně i závist, jež však představuje spíše poruchu mravní než zdravotní. Je to jed, který nakonec paradoxně nejvíc užírá toho, kdo jej produkuje. Postižený jedinec se trápí tím, jak se všichni okolo mají lépe a jak je to nespravedlivé. Tím si kazí svůj vlastní život někdy až k nesnesení. Takže chceš-li projít životem s mírem v duši, přej a bude ti přáno.
