Cyril Höschl: Máme se bát mentálně postižených v chráněném bydlení?
Při setkání s čímkoli neznámým vzniká u lidí – často z nedostatku informací a zkušeností – pocit ohrožení.
Dobrý den,
právě jsem dokoukal na ČT pořad o obyvatelích Svitávky, kteří se vzbouřili proti postavení chráněného bydlení pro mentálně postižené v jejich katastru s tím, že v sousedství nic takového nestrpí a nechtějí, aby se jejich děti musely bát chodit ven. Co si o tom myslíte?
Jana D. Ostrava
To je celkem všeobecný a všudypřítomný jev, který je sycen směsicí omezenosti, zčásti oprávněných obav, nedostatku informací, zanedbané osvěty a tradičního vzdoru proti neznámým novotám. Dlouho mi nedocházelo, jak častý takový absurdní protest je. Myslel jsem si, že brzdou pokroku jsou jenom ochránci přírody, kvůli jejichž obstrukcím a několika žábám se blokují miliardové investice do dálnic, takže ty tisíce aut pak posunem krok sun krok zamořují denně staré trasy vedoucí skrz nejobývanější města a vesničky, kde se oběti tohoto ekologismu dusí k smrti výfuky přímo do oken přízemních domků.
Chyba lávky. Když jsme před lety začali projektovat Národní ústav duševního zdraví v Klecanech, čekali jsme leccos, ale skutečnost veškerá očekávání daleko předčila. Nechme stranou obstrukce urbanistické (budovu jsme snížili o jedno patro, ale i kdyby měla naopak další dvě navrch, stále by proti monstrózním projektům developerů na severu Klecan nebyla vůbec vidět), bezpečnostní (na pozemcích se našla munice z druhé světové války, vše se muselo na čas zastavit), zlovolné (kdosi pohodil na budoucím staveništi lebku, takže se museli povolat kriminalisté, pak archeologové a mezitím nabíhalo penále za zdržení projektu) a mnoho dalších (vydalo by to na knihu) – to všechno se dalo více méně čekat.
Ale co se čekat nedalo (i když mělo), byl náhlý odpor místních občanů proti stavbě Národního ústavu duševního zdraví s tím, že nechtějí, aby jejich děti ohrožovali devianti. Klecanští občané proti nám sepsali petici, a dokonce založili webové stránky a sbírali proti stavbě širokou podporu. O projektu přitom nevěděli zhola nic, jakož ani o psychiatrii. O té se dozvědí vždycky jenom ze zpráv, když se něco neblahého přihodí a nachomýtne se k tomu psychiatrický pacient. Když naopak psychiatrický pacient udělá něco pozitivního, je třeba zvolen do Senátu nebo se stane ministrem, veřejnost se to téměř nikdy nedozví, protože se to tutlá.
Nezbylo nám než chodit do Klecan, besedovat s občany a uvádět věci na pravou míru. Klecanští občané byli naštěstí v převážné většině rozumní a měli poměrně osvícené představitele, kteří věděli, že politika vyžaduje také trochu rizika a vlastní odpovědnosti, byť to zrovna v tu chvíli není zcela populární. Nu a víte, jak to dopadlo? Dneska jsou rádi, že nás tam mají, my jsme rádi, že máme je, jejich děti k nám chodí do jídelny, naši zaměstnanci k nim chodí do hospod, místní pan farář, skvělý člověk, je členem naší etické komise, pan starosta, nyní místostarosta, je členem naší rady, v NÚDZ jsou pořádány semináře, akce a koncerty, na něž jsou Klecanští zváni a chodí k nám, a na petice a weby si už nikdo ani nevzpomene.
Přeji občanům Svitávky, aby se nenechali v televizi zostouzet, na všechny petice se vykašlali a nechali si tam chráněné bydlení pro mentálně postižené klidně vystavět. Bude jim to jenom ke cti. Mne v té televizi zaujal argument jednoho z odmítačů: „A co kdyby někdo z místních někoho z těch chovanců napadl a byl odsouzen? To by pak zbytečně seděl nevinný člověk.“ Ten výrok mluví za všechno! Myslím, že obyvatelé Svitávky si takovouto pověst nenechají líbit.
