Cyril Höschl: Dárek je vyjádřením pocitu "mám tě rád," ale k němu vede od narození dlouhá cesta
Vážený pane profesore, jak se stane, že u některých dospělých vymizí radost z dárků? Může to být důsledek věku, nepříjemných zkušeností, obavy ze závazků, z reciprocity, z překvapení, danajských darů? Jak se přihodí, že někteří nejsou schopni či ochotni formulovat odpověď na dotaz: „Co by sis přál/a? Co by ti udělalo radost?“ Přeplněný vánoční seznam pro Ježíška je ten tam. Převládnou odpovědi: „Já nic nepotřebuju“ (i když dárek není zrovna o potřebě), případně o chlup horší kategorie: „Nedělejte si škodu.“ To se fakt blbě shání. A i když se dárce trefí, obdarovaný zachovává poker face. Patřím mezi ty, kteří rádi dárky dávají, vymýšlejí, ale i s radostí přijímají a těší se na ně. Ti, kteří dárky neradi, jsou pro mne tím pádem trochu záhadou. S darováním souvisí i moje druhá otázka: Kdy dospívají děti do stavu, že samy začnou obdarovávat své blízké a členy rodiny? Případně jestli to v dětech aktivně podporovat, nebo jestli to nechat na pozorování. Z vlastní zkušenosti vím, že na kamarády se pamatuje více než na rodiče – čímž nechci říct, že bych záviděla nebo to nějak hrotila, jen mě to zajímá. Moc děkuji za případnou odpověď či komentář. S pozdravem Petra Hl. Praha
Dítě se narodí jako absolutní sobec, který kromě sebe a svých potřeb nebere ohled vůbec na nic. Jenom já, já, já. Matka kojí, krmí, pere, žehlí, nespí a malý sobeček vříská a uklidní ho jenom prs, potrava, sucho, teplo, pohoda. Potřeby matky jsou mu úplně ukradené, a i kdyby vyplivovala duši, nebere na ni ohled. To se pomaloučku mění v rámci elementární socializace – tedy vytváření vztahu s matkou. Ten se postupně rozšiřuje i na otce, sourozence a prarodiče, kteří zajišťují socializaci rodinnou, jež později přechází ve veřejnou.
Ta první trvá zhruba do jednoho a půl roku až dvou let, ta druhá v předškolním věku a ta poslední vlastně po celý život. Ruku v ruce s tím, jak se rozvíjí sociální kognice a chápání potřeb jiných bytostí, mění se též proporce zaměření na sebe a na druhé. Všimněme si, že podobný vývoj můžeme pozorovat i ve vztahu k dárkům. Úplně malé děti se skutečně radují, pouze jsou-li obdarovávány. Poměrně záhy však postřehnou, že se tu a tam vyplatí dárek také někomu dát, protože to vyvolá u obdarovaného pozitivní emoční reakci („jé, to je ale krásný obrázek“) a často se tím zvýší pravděpodobnost opět něco dostat.
Děti v rámci socializace poměrně záhy rozvinou schopnost kooperace a ocení výhody vzájemného altruismu. Péče o druhé se postupně může opatřit vlastní motivací a činit potěšení jako taková. Zdá se tedy, že v úsvitu života raději dárky dostáváme, než dáváme, kdežto později tomu je u většiny lidí obráceně, zejména v rodičovské roli vůči dětem. Tento vývoj má však řadu poruch a mnohé výjimky. Znám otce, který svému synovi za celé dětství daroval pouze vánoční kolekci, již dostal v práci od odborové organizace.
Mnozí lidé jsou v obdarovávání nedůvtipní, neumějí pořádně zmapovat tužby svých blízkých a nevědí si s nimi rady. Při troše férovosti si nepřejí být sami uváděni do rozpaků obdarováváním od jiných, jež je jim tudíž nepříjemné. Nechce se jim zkrátka říkat: „Přijďte k nám, my k vám taky nechodíme.“ Takového člověka obdarováním spíš rozladíte, protože si s tím (a s vámi) prostě neví rady. Proto ty hloupé odpovědi. Na druhou stranu není-li obdarovávání o potřebách, pak je otázka: „Co by sis přál?“ vlastně taky podivná. Já bych na ni odpověděl: „Přál bych si, abys mne měl/a tak rád/a, že sám/sama přijdeš na to, co mi udělá radost.“ Sám to vlastně ani nevím. Bude-li to drátěný Švejk, nebo sádrový jelen, bude hodně záležet na tom, kdo mi ho dal, než se rozhodnu mít z něj radost.
