Pěstounská péče má v Česku řadu zastánců. Uvažuje o ní každý třetí Čech
Asociace Dítě a Rodina, sdružující organizace věnující se péči o ohrožené děti, dnes zveřejňuje výsledky exkluzivního průzkumu veřejného mínění, který je zaměřen na postoje české veřejnosti k pěstounské péči. Výzkum zadala Nadace Sirius, jeden z členů Asociace Dítě a Rodina.
Podle výzkumu je ochota Čechů uvažovat o náhradní rodinné péči po vychování vlastních dětí poměrně vysoká (31 % respondentů). Této možnosti jsou více nakloněny ženy než muži (určitě ano 13 % žen, 6 % mužů). Lidé s osobní zkušeností (adoptovali nebo byli pěstouni) jsou náhradní péči více naklonění (určitě ano 38 %) než lidé se zprostředkovanou zkušeností (určitě ano 12 %).
Výzkum potvrdil, že v Česku jde o složitý proces a chybí informovanost o formách náhradní rodinné péče: zájemci uvedli, že proces získání dítěte do péče je velmi složitý (59 %) a nevědí, jak postupovat (52 %). Jako složitý hodnotí celý proces především lidé s nízkým vzděláním (základní a bez maturity). Dalšími překážkami jsou náročnost péče o takové dítě (55 %) nebo skryté zdravotní problémy dítěte (51 %).
„Proces osvojení dítěte nebo umístění dítěte do pěstounské péče je opravdu z pohledu veřejnosti složitý, navíc podmínky a pravidla jsou jednotná jen na úrovni zákona, v praxi se potom liší dle kraje, protože kraje si pravidla přizpůsobují své situaci. To zvyšuje nepřehlednost a nejistotu pro žadatele,“ říká Dana Lipová, ředitelka Nadace Sirius, která se dlouhodobě věnuje péči o ohrožené děti.
Chybí informovanost
Z výzkumu dále vyplynulo, že osvojení nebo pěstounství zvažují více lidé, kteří mají osobní zkušenost s osvojením (určitě by ji zvažovalo 37 % těch, co již někoho adoptovali či byli pěstouny, a jen 7 % z těch, co nemají), případně ji mají zprostředkovanou. „Z odpovědí je zřejmé, že náhradní rodinné péči se v České republice věnuje málo prostoru,“ říká PhDr. Věduna Bubleová, předsedkyně Asociace Dítě a rodina a odbornice v oblasti náhradní rodinné péče. „Naším cílem je podpořit diskuzi o pěstounské péči a informovat o jejím smyslu, možnostech i omezeních.
