Dědečku, už nepíchej aneb Vedoucí kulturního oddělení na Jizerské padesátce
Rozhodl jsem se, že pro čtenáře Reflexu pojedu Jizerskou padesátku. Lépe řečeno, její kratší verzi určenou dětem a zlehka píchajícím dědečkům, kteří mě později s nesnesitelnou lehkostí předjížděli.
Pro člověka, který běhá v Praze leda tak za tramvají, bylo deset kiláků až až. Šel z nich strach! Když jsem stál ve vypůjčených lyžích na startu, nemaje potuchy o pravidlech mázy, říkal jsem si, že čtenáře Reflexu možná až zase tak rád nemám.
Nejvíc jsem se těšil na občerstvovací stanici, protože na ní slibovali pivo, ale ta se nekonala. Na tak krátkou trať prý osvěžovny nejsou zapotřebí.
S tím bych polemizoval.
O atmosféře nejslavnějšího českého laufu, jejíž padesátý ročník se jel právě letos, jakož i o tom, jak jsem se nestal „sklenářem“, čtěte v novém Reflexu. Jako bonus přidávám dramatický příběh boty „sklepáka“ Davida Vávry.
Reportáž z Jizerské padesátky si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 23. února.
