Počítače? Ty prostě miluju, říká úspěšná manažerka Milena Jabůrková
Je jednou z nejúspěšnějších českých manažerek a první ženou viceprezidentkou Svazu průmyslu a dopravy. Pracuje v branži digitálních technologií. S počítačem se Milena Jabůrková (55) setkala už v éře komunismu, když na něm tajně přepisovala samizdaty – a to nejen dvou disidentů ve své rodině, otce, spisovatele Jiřího Gruši, a dědečka, diplomata a germanisty Eduarda Goldstückera. Neobává se dnes, že nás ty skvělé počítače jednou „vypnou“ anebo se v moři informací utopíme?
Vaše rodina žila pod dohledem tajných. Co vyčítáte komunistickému režimu nejsilněji? Uklízení? Nemožnost studovat vysokou? Věznění otce i dědečka?
Pamatuji si nepohodlí, domovní prohlídky, občas odvezli mámu na výslech. Nejvíce mi vadilo, že jsme byli po dlouhá léta odloučeni od táty a dědy s babičkou. Také si vzpomínám na tragikomickou historku, kdy jsem chtěla poslat otci do kriminálu žertovnou příhodu, abych ho potěšila. Napsala jsem, že brácha Martin s kamarádem na dvorku vyráběli výbušninu, ona však nevybouchla, jenom hořela jasným plamenem… Pak jdu asi za dva dny nato domů ze školy a vidím policejní auto a v něm Martina, to byl ještě fakt malý. Oba kluky zatkli a odvezli na výslech, co prý to dělali za výbušninu. Vtip byl v tom, že kluci dělali jen pokusy s Mladým chemikem.
Nelákala vás, podobně jako vašeho otce, po listopadu1989 politika? Přinejmenším dnes je poptávka po manažerech velká, lidé je považují za schopný kontrast k „neschopným“ politikům.
Chvíli jsem o tom uvažovala. Jsem liberál a liberál to má v Česku těžké. Chvíli se zdálo, že ODS by mohla být to pravé. Když se dostala na dno, myslela jsem, že projde reflexí a stane se z ní moderní pravicová strana a třeba bych pomohla. Ale teď se ubírá k národovectví, a to není nic pro mě. Na „svou“ stranu, za kterou bych mohla bojovat, stále čekám.
O politiku se nicméně zajímáte. Zklamala vás něčím v uplynulém čtvrtstoletí svobody?
Mě politika fascinuje i frustruje, sleduji ji neustále. Nezklamala mě ničím. Nemyslím si, vzdor obecnému přesvědčení, že tu žijí samí bezchybní úžasní lidé, jen ti nahoře jsou hnusní a zkorumpovaní. Stav politiky, stejně jako stav byznysu, je odrazem toho, jak vypadá běžná populace. Jak říkal táta: „Voli volí voly, je-li jich víc než polovina, vznikne z toho volovina.“ Ve většině stran jsou také pracovití, čestní a chytří lidé. To je docela pozitivní. Ale připadá mi, že současnost je turbulentní, zlomová, a mám obavy, zda to s naší politickou reprezentací zvládneme.
Myslíte tím pád tradičních stran a nástup amorfních hnutí?
Myslím to geopoliticky. Něco se láme a my si málo uvědomujeme, že nemůžeme jako národ být osamoceni. Nadáváme na Evropskou unii, a přitom je to, se všemi jejími chybami, jediná záruka naší nezávislosti, stability, demokracie a vlády práva. Někdy si říkám, že kdyby se táta dožil dnešní doby, dostal by infarkt, kdyby viděl, jak slábne demokracie, jak sebevědomě nastupují totalitární režimy a jaké je nebezpečí rozpadu euroatlantického společenství, v něž věřil a usiloval, abychom se po roce 1989 stali opět jeho součástí. My však směřujeme zpět na východ.
Pracujete v počítačovém odvětví. Právě v něm vznikají superhvězdné firmy s dominancí na světovém trhu, s dosahem na bezmála každého člověka. Čistě teoreticky by mohly vyvolávat revoluce, převraty, zkrátka manipulovat s lidmi snáz než politici. Neobáváte se globálního Velkého bratra?
Ta paralela je podobná jako u vynálezu páry. Jako jsme se naučili zacházet s párou, která zásadně proměnila výrobu i společenský život, tak se dnes učíme žít s digitálními technologiemi. Osobně vidím víc přínosů než negativ. Samozřejmě, digitální technologie jsou morálně neutrální jako ta pára, nejsou ani dobré, ani zlé a vždy záleží na tom, co a kdo s nimi udělá. Mohou přinášet demokratizaci a možnost veřejně se vyjádřit pro každého, na druhou stranu mohou šířit i nenávist a teroristické zločiny, to je pravda. To, zda jejich vliv bude pozitivní, nebo negativní, závisí na nás, na tom, jak budeme připraveni.
Ale pokud dosah nějaké technologie býval jen lokální, tak i případné nebezpečí bylo lokální. Naproti tomu dosah digitálních technologií, a tedy i možnost zneužití jsou daleko rozsáhlejší.
Já si to nemyslím. Podívejte se na morové epidemie ve středověku, třicetiletou válku a obě války světové. Byly to katastrofy a měl snad někdo k dispozici digitální technologie? Neměl. Díky digitálním technologiím se dnes můžu dozvědět, co si myslí moudří lidé napříč kontinenty. Vidět, co píší na Twitteru zajímaví politici či novináři. Mohu sledovat události od první vteřiny jejich vzniku. To je báječné! Počítače mě ostatně chytly už v osmnácti, za takzvaného totáče, kdy disent dostal dva IBM počítače – jeden měl Václav Havel, druhý můj otec, přepisovaly se na něm samizdaty. V porovnání s psacím strojem, překlepy a kopíráky to bylo něco úžasného.
Milena Jabůrková je členkou představenstva česko-slovenské filiálky IBM. Letos v květnu byla jako první žena v historii zvolena viceprezidentkou Svazu průmyslu a dopravy ČR, věnuje se jednotnému digitálnímu trhu, e-governmentu, kybernetické bezpečnosti a ochraně dat. Předtím pracovala v neziskovém sektoru a na ministerstvu sociálních věcí. Vystudovala Univerzitu Karlovu a Victoria University v Manchesteru. Jejím otcem je spisovatel, filozof, chartista, po Listopadu mj. i velvyslanec v Německu a Rakousku Jiří Gruša. Dědeček z matčiny strany je profesor Eduard Goldstücker, germanista, diplomat a jeden z aktérů pražského jara. Oba byli za totalitního režimu vězněni a nuceni žít léta v exilu. Je vdaná, má dvě dospělé děti.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 20. července.
