Sperma a slzy. Dokument o pornokráli Roccovi Siffredim obsahuje vše, co nechcete vědět
Rocco, dokumentární snímek o zřejmě nejznámějším pornoherci současnosti Roccovi Siffredim, vstoupil do kin vlastně už dávno – na jediný březnový víkend, kdy ho podle serveru Kinomaniak.cz vidělo 2 128 lidí a vydělal bezmála tři sta tisíc korun. Což je na dokument slušné – ale s počtem diváků více než pěti stovek pornosnímků, na kterých se Rocco a jeho 23 centimetrů dlouhý penis herecky podíleli, se to srovnat rozhodně nedá.
Já si téměř dvouhodinový francouzský snímek režisérů Demaiziera a Teurlaiho pustila až teď (kdo hledá, najde ho na internetu raz dva). V Česku sklidil poměrně pochvalné recenze a není těžké vyjádřit proč. Atraktivní, ale potenciálně nebezpečně kýčovité a lascivní téma je natočeno elegantně, dokonce v širokoúhlém, artovém formátu. Asi málokdo z nás v životě – aspoň doufejme – nahlédne do žhavého a zároveň značně slizkého nitra pornografického průmyslu, tady máme jedinečnou šanci. A především, třiapadesátiletý italský profisouložník není ani blbec, ani hrubec. Utáhne to na kouzlo osobnosti, aniž by se nutně musel obnažovat častěji než řekněme desetkrát.
Dlouho jsem přemýšlela, jak se k pornografii stavět. Je to naprostá degradace, objektifikace (jak se říká ve feministické terminologii) ženy, anebo naopak vyjádření ženské dominance a svobody dělat si se svým tělem, co jedna chce? Takhle to ve snímku prezentuje známá pornoherečka Kelly Staffordová: „Submisivita (a tím myslí škubání vlasů, bičování nebo velmi surové sexuální praktiky; pozn. aut.) pro mě není ponižující, protože jsem feministka. Jak mě jako ženu můžeš ponižovat, když je to přesně to, co chci?“ Na druhou stranu se od jiného veterána branže, producenta a hledače (porno)talentů Marka Spieglera, dozvídáme, že průměrná délka kariéry pornoherečky je čtyři až šest měsíců… A ačkoli si můžeme po zhlédnutí dokumentu stokrát myslet, že se Rocco k dívkám před natáčení i po něm chová s respektem a láskyplně až galantně, mnohé z těch chudinek ve finále skončí plačící a zničené.
Občasné diváky porna asi nezarazí, že samotné jeho natáčení není vůbec sexy. Je to vlastně jedna velká, zmechanizovaná, kašírovaná přerušovaná soulož. A když se to, co se má odehrávat před kamerou, verbalizuje, člověk se musí smát. Pokud scénáře jednotlivých filmečků vznikají tak, jak párkrát vidíme v Roccovi, pánbu zaplať. Kameramanovi Gabymu, Roccovu bratránkovi, to vůbec nezapaluje (občas zapomene zapnout REC a semtam nesundá z objektivu clonu), Rocco po těch pěti stech natočených filmech taky nic moc nového nevymyslí a pornoherečky, které dokument představuje, působí skutečně velmi jednoduše. Což se pozná mimo jiné podle toho, že hrají porno i v běžných civilních situacích a hekají i během všednodenních dialogů – zajímalo by mě, jaké obličeje nasazují a jaké zvuky vyluzují, když doma manželovi diktují nákupní seznam.
Nejsou pochopitelně jediné, kdo něco předstírá. Například Roccova maďarská manželka Rózsa je prezentována jako světice, tolerantní strážkyně rodinného krbu, máma dvou synů, nadšená cvičitelka jógy s kabalistickou rudou šňůrkou na zápěstí. Kde je zmínka o tom, že jako Rosa Caracciolo v průběhu devadesátých let, dokonce i po narození staršího syna Lorenza, hrála v pornofilmech? A jak to, že nikdo z mužských herců před kamerou nešňupe, aby se po desítky minut udržel v bojové pohotovosti? Takže kolik z toho filmu je pravda a kolik habaďůra? Vít Klusák je vedle tohohle čistý jako lilium.
Suma sumárum: tenhle dokument vás neurazí, pokud dokážete vstřebat spoustu klišé, z nichž některá, pravda, napsal osud. Pokud si Rocco to, že z něj máma chtěla mít kněze, nevymyslel, pokud ty trapnosti typu „mé pohlaví je můj ďábel“ skutečně takhle cítí a pokud je pro něj porno vážně droga, čemuž lze věřit, protože ani po avizovaném konci kariéry si nemůže pomoct a točí furt pryč. Ačkoli se Rocco Siffredi na snímku producentsky nepodílel – nebo to aspoň v závěrečných titulcích není přiznáno – dokument z něj dělá světce, který o sobě prozrazuje jen to, co chce. Na to, jak s pornem začínal, kolik vydělá, jak přesně to znepříjemňuje život jeho nezletilým synům a jak on sám žije se společenským stigmatem, odpověď nedostaneme.
