Film Prezident Blaník: Miloši Zemane, děkujeme za velkého Tondu, i když je nedokonalý
Nejlepší je přistupovat k Prezidentu Blaníkovi jako k testu: lze seriál postavený na politických anekdotách přetavit ve tvar s hlavou i patou? Dá se něco takového stihnout za pár měsíců? A lze jej vůbec nazvat právoplatným filmem? Odpovědi, jež dala čtvrteční slavnostní premiéra, vyznívají překvapivě pozitivně: film je v kinech navzdory faktu, že ho Marek Najbrt a spol. dostříhali tři dny před ní.
Dokonce se filmem nenazývá jenom pro formu: Najbrt ho filmově i nasnímal. Hlavu, pravda, používá méně často, ale na paty (obuté ve výstředních lakýrkách) je spoleh: kopou spravedlivě do všech stran a občas je to dokonce dost vtipné.
Zmínka o testu je klíčová: k něčemu, co jen prozkoumává terén, totiž člověk podvědomě přistupuje mnohem shovívavěji. A shovívavost Najbrtův film potřebuje jako Tonda Žížalu: kdybychom měli procentuálně vyjádřit, kolik zamýšlených vtipů doopravdy „zazvoní“, dostali bychom se sotva nad polovinu. Nemluvě o zbytečně překombinované zápletce, jež se zcela míjí účinkem: „příběh“, jenž pro exlobbistu a prezidentského kandidáta vymysleli tvůrci, nejenže postupně přestává být srozumitelný, ale hlavně brzdí jinak sympaticky svižné tempo řetězených gagů.
Hlavně ne hloubka!
První třetina filmu stojí hlavně na nich, a byť by se jim dala vyčíst roztříštěnost – Najbrt tu skládá mozaiku střípků z Tondovy volební kampaně – působí paradoxně uceleněji než celý zbytek filmu. Ten totiž v křečovité snaze dát leporelu skečů hlubší obsah (snad aby měl alibi pro tvar celovečerního filmu) začne nekontrolovaně těkat mezi žánry.
Výsledkem je těžce stravitelný eintopf složený z výprodeje vulgarit, rádoby surreálních výjevů a nepravděpodobností, jež zcela berou chuť dál pátrat po tušeném humoru i smyslu.
Jinými slovy, Blaník funguje tam, kde se nesnaží mít přesah, dokonce ho má v těchto místech paradoxně o to víc. Scénky, v nichž ústřední antihrdina prokazuje svou nepřekonatelnou vynalézavost a schopnost přizpůsobit se jakkoli a komukoli, nenásilně připomínají, jak prodejný či slepý dokáže být český volič a taky že viděné absurdity mají mnohdy až mrazivě reálný základ.
Zrcadlo, zrcadlo, děsíš nás
Blaník se svými věrnými poskoky Žížalou (Michal Dalecký) a „Leňuchou“ (Halka Třešňáková) bravurně zvládají nejbizarnější metamorfózy vzešlé z hlavy „největší svině v dějinách národa“: jeden den vítají čínskou delegaci v krojích, další „cvičí v rytme“ na volebním mítinku nebo se promění v bezdomovce (čti zbídačené oběti Horáčkova sázkařského byznysu). Dokonce i mesiášské kutny podporovatelů Zemana si oblékají s dychtivou přesvědčivostí: člověk až žasne, co všechno lze vymyslet, resp. na co lidi slyší. A oni prý doopravdy slyšeli: stačí poslechnout si vyprávění herců o tom, jak rozdávali kampaňová máslíčka.
Oč efektivněji se prosazuje trio z původního seriálu, o to více za ním pokulhává všechno ostatní. Selhávají především herecké snahy hostujících celebrit, počínaje spolupracujícími politiky přes moderátora Jakuba Železného (jenž se jako „herec“ vrací na plátno už podruhé – znamená to snad něco?) a konče oborovými hosty typu ekonoma Tomáše Sedláčka.
Jan Hus: Fire!
Není to přitom ani tak vinou jejich ochotnického výrazu jako spíš absencí jakéhokoli dramaturgického oblouku: jejich bytí je tu do počtu, projdou se po plátně stejně nevyužitě jako postavičky orloje, jež Blaník v jedné z nejlepších sekvencí nabízí Číňanům se slovy „Už vám ho spravujou“ (hned za rohem mimochodem přibližuje český symbol vtipnou významovou zkratkou: „Jan Hus – Fire!“). Dokonce i roztomilou epizodku s Kalouskem bránícím se „očištění Zemanem“ neboli to nej z bohaté přehlídky cameo figurek zabije nepochopitelná absence scenáristické péče.
Dramaturgie vůbec představuje nejslabší článek tvaru, který v jednotlivostech tolik slibuje: slovní ekvilibristika by autorům šla, ale nikoli už samo vyprávění. Přitom by stačilo tak málo – hned na začátku si říct, kam chce vlastně Blaník (film i postava) dojít. Nijak s tím přitom nesouvisí fakt, že předem nikdo nedokázal odhadnout, jak volby, jež kvazidokumentární tvar využívá, dopadnou.
Prezidente, děkujeme!
Co by v této souvislosti bylo zajímavé zjistit, je, jak bychom tentýž snímek vnímali, kdyby nezvítězil Zeman, ale Drahoš. Tvůrci pro všechny případy natočili dvě alternativy konce, ale o tom tu řeč není: spíš o tom, jak moc vidina toho, co se na nás chystá příštích pět let, ovlivňuje, jestli nálada a humor Prezidenta Blaníka rezonuje s naším aktuálním rozpoložením. Jakkoli totiž vzácně nikomu nestraní a pozuráží všechny od Hradu po „dobrosery“, jeho vzkaz si jasně „přečte“ každý, kdo o nedávných volbách jenom trochu přemýšlel. Za výsledky voleb tak vlastně můžeme být vděčni: v jejich „světle“ si nedokonalý film užijeme o něco víc. Za rok už to nejspíš fungovat nebude.
