Večery s Kajínkem: Moravská one-man show omilostněného kriminálníka
„Proč jsem nekandidoval proti panu Zemanovi?“ Jiří Kajínek přikyvuje otázce, již a na niž čekal. „To je snad jasný, ne? To by ode mě bylo neuctivý. Jsem mu hrozně vděčnej za to, že mě pustil, že mi dal milost. Slibovali mi to Havel i Klaus, ale až on to udělal. Za pět let? Já pořád říkám: Nikdy neříkej nikdy.“
Kajínek pokračuje: „Takže proti němu jsem kandidovat nemohl. I když mi třeba naši hokejisti z NHL, co mě potkali v Plzni v hospodě, když jsme tam šli se štábem po natáčení toho střílení v borských serpentýnách, říkali, ať do toho jdu. Že by mě volili a že jen v Plzni seženou těch padesát tisíc podpisů, co je potřeba. Ale to bych neudělal. Ne panu Zemanovi.“
Jiří Kajínek se svým slovům směje. Vůbec se usmívá často, vlastně téměř pořád. Nejde už ani poznat, kdy je to vědomé a kdy vytažené koutky úst na jeho obličeji jen zůstaly zapomenuty. Jiří Kajínek je usměvavý muž.
A zřejmě také vtipný – soudě podle smíchu zaznívajícího z vyprodaného hlediště, v němž mu většina lidí (velkou část tvoří mladí do třiceti let) visí na ústech. Občas se dokonce rozletí sálem klubu Masters of Rock ve Zlíně cosi jako nadšený potlesk, jenž je zjevně myšlen vážně coby ocenění rádobyhlubokých a pravdivých Kajínkových tezí, a ne jako ironická reakce na bizarnost celé akce. V takových chvílích rozřízne úsměv tvář Jiřího Kajínka téměř až od ucha k uchu; pokývá spokojeně hlavou, přendá si mikrofon do druhé ruky, poposedne na kanapi uprostřed jeviště, zpod krátkých rukávů trička mu zacukají vyboulené mohutné bicepsy.
„Ty voleee,“ zaúpí šeptem jedna odhadem ani ne dvacetiletá dívka celá v černém na kamarádku na sousední židli. Ta – v koženkové minisukni, tričku s krátkým rukávem a potetovaným předloktím – místo odpovědi cvakne spouští fotoaparátu mobilního telefonu namířeného na pódium.
Sladká svoboda
Za tři sta třicet korun si kdokoliv může přijít pobesedovat s nejslavnějším českým vězněm a odsouzeným dvojnásobným vrahem. Koncept je jednoduchý: Kajínek z pódia suverénně odpovídá na otázky návštěvníků vzhlížejících k němu zezdola z hlediště. V neposlední řadě také se zadostiučiněním líčí svou verzi světa a událostí, jež jej dostaly na třiadvacet let do vězení. Jeho cestu po (zatím) moravských kulturácích pojmenovali pořadatelé Život bez mříží aneb jak sladká je svoboda.
Celou reportáž Adély Knapové si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 8. února.
