Dominika Haška přirovnávali k postavě ze sitcomu, říká režisér dokumentu Nagano Tapes
Během olympiády měl v Českém domě v Pchjongčchangu předpremiéru americký dokument The Nagano Tapes českého režiséra Ondřeje Hudečka (30). Jedná se o pilotní film projektu Olympic Channel, vznikajícího pod záštitou předsedy Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha. Hodinu a čtvrt dlouhý snímek, který od minulého týdne můžete vidět na stránce olympicchannel.com, připomíná hokejový zázrak, jenž se před dvaceti lety přihodil českému hokeji. Mladý režisér jím navázal na svůj předchozí mezinárodní úspěch – v roce 2016 získal za krátký film Furiant o Ladislavu Stroupežnickém cenu na festivalu v Sundance.
Jak se stane, že devětadvacetiletého kluka osloví ke spolupráci americká produkce, aby připravil dokument pod záštitou Mezinárodního olympijského výboru? To vám prostě jednou zavolal producent Indiany Jonese Frank Marshall a řekl: „Ondřeji, nechcete pro nás vyrobit film o naganském zázraku?“
Když jsem se Franka ptal, jak na mě přišli, odpověď zněla jednoduše: „Google!“ Prostě si zadali do vyhledávače heslo „Czech director award“ a zobrazilo se jim moje jméno. Kontaktovali mého manažera v USA a ten jim poslal odkazy na několik mých předchozích prací. Následně proběhlo pár telefonátů, kdy jsem navrhoval koncept, jak by film mohl vypadat. Pak se rozhodli dát mi šanci. První rozhovory jsme začali natáčet ani ne měsíc poté – koncem dubna 2017, poslední pak až začátkem letošního ledna. Postupně jich vzniklo asi čtyřicet hodin. Zároveň jsme měli přístup zhruba k šesti stům hodin archívních materiálů. S orientací v téhle obrovské mase mi pomohli američtí producenti, když mě seznámili s něčím, čemu se říká „paper cut“ (papírový střih).
O co se jedná?
Ve chvíli, když byly už skoro všechny rozhovory natočené, nechali jsme je přepsat a postupně jsme se střihačem Jakubem Vansou vybírali to nejzajímavější. Text jsme pak zkrátili na přibližně šest set stran, z těch já pak začal vytvářet klasický scénář. Teprve z něj vznikl hrubý střih a díky tomu i představa, jaké konkrétní archívy budeme potřebovat. Jako například když kanadský sportovní novinář Michael Farber vzpomínal, jak začátkem devadesátých let přirovnával brankářský styl Dominika Haška ke Cosmu Kramerovi, jedné postavě ze sitcomu Seinfeld, jejíž trademark byl, že vždy vchází do místnosti jako hadrový panák, samá ruka samá noha. Působil stejně legračně jako Haškův způsob chytání.
Ve vašem filmu vzpomínají na překvapivou semifinálovou prohru na nájezdy s naší reprezentací velké hvězdy kanadského hokeje: Eric Lindros nebo Theoren Fleury. Ta největší – Wayne Gretzky – chybí, proč?
Samozřejmě že jsme se o něj pokoušeli. Dlouho jsme byli v kontaktu s jeho agentem. Doufali jsme, že se to povede při natáčení na NHL Awards v Las Vegas na konci června, kde jsme byli celé čtyři dny. Jenže agent nereagoval. Až najednou jedeme výtahem – a tam Gretzky! Producenti toho využili a oslovili ho. Říkal, že o ničem neví, že pokud to nedomluví jeho agent, že to nepůjde. Takže jsme agenta zase kontaktovali a on slíbil, že udělá, co bude moct. Čekali jsme dva dny, mezitím jsme se potkávali s Gretzkým úplně náhodně u baru nebo v herním patře našeho hotelu. Vůbec nevypadal zaneprázdněně, jen pořád naznačoval, že možná příště...
Velký rozhovor s Ondřejem Hudečkem si přečtěte v novém tištěném Reflexu.
