Jsme moc na východ, říká slamer a básník Straka ve svém žalozpěvu za Jánem Kuciakem a jeho snoubenkou
„Jsou skutečně videohry, porno, automobilky a česká verze Netflixu tím jediným, co nás spojuje s demokracií?“ Podobně provokativních otázek položil sedmadvacetiletý slamer a básník Tomáš Straka, Košičan žijící v Praze, na exhibici Best of CZ and SK Slam v Rock Café víc. „Víte, když vyrůstáte za mečiarismu, vybuchují vám auta před dětským pokojem a najednou takhle někdo zabije dva mladé lidi, nedá vám to.“
Tomáš Straka o sobě říká, že na slamy chodí „kurvit atmosféru“ – přednáší totiž vážné, angažované texty, které často předčítá. Vedle vtipkujících improvizátorů s kulometnou kadencí typu slamerů Bio Mashi, Anatola Svahilce nebo Tukana jeho slova vážně působí… dost vážně. „Slameři mě nechtějí, protože jsem poetický, a básníci mě nechtějí, protože jsem performativní,“ říká muž vystupující jen pod svým příjmením s nadsázkou.
Dědictví mečiarismu
Svou báseň s názvem Ján a Martina věnuje těm dvěma, jejichž vražda je – nezapomínejme – stále ještě nevyšetřená. Zdá se, že nelegálností zavánějící policejní zabavení telefonu Kuciakově české spolupracovnici, investigativní novinářce Pavle Holcové, nevedlo dál než k dalším pochybnostem. „Tu kočku pochovávali ve svatebních šatech,“ připomíná okolnosti pohřbu mladých snoubenců Straka, ještě než začne přednášet. Jen o chvíli později naposledy vtipkuje, když vysvětluje, proč bude svůj emotivní text číst, a nikoli, jak je ve světě slamu obvyklejší, říkat spatra: „Chci ukázat integraci Slováků v českém prostředí. Někteří z nás už dokonce umějí i číst.“ Pak utírá první slzu: „Víte, když vyrůstáte za mečiarismu, vybuchují vám auta před dětským pokojem a najednou takhle někdo zabije dva mladé lidi, nedá vám to.“
Ve své básni o smrti „mladej nevesty, bielej čerešně“ nabádá veřejnost k akci – jenže k jaké přesně? „Protestné pochody, zapálené sviečky, stečené slzy“ už jsme tu přece měli „za Palacha, Zajíca, Remiáša, Tupého“. Zde Straka odkazuje na slovenskou policií dosud nevyřešené vraždy podnikatele a posléze politika Róberta Remiáše, jehož vražda z roku 1996 je spojovaná s jednou z neobjasněných kauz Mečiarovy vlády, a ubodaného studenta bratislavské filozofické fakulty Daniela Tupého a jeho neobjasněné zavraždění z roku 2005.
Čo zmení táto báseň?
„Jsme moc na východ,“ volá Straka. „Zničené Kosovo – příliš na východě, to přejde. Bomby v Sýrii – příliš na východě, to přejde. Ukřižovaná Ukrajina – příliš na východě, to přejde. Nacisti v Polsku – příliš na východě, to přejde. Maďaři a Češi na zásnubách s Čínou – příliš na východě, to přejde. Kulky pro milence…“ Burcuje naši lhostejnost a zároveň lhostejnost světa, vyvolanou mylnou představou, že v globalizovaném světě existují daleké ostrovy, jejichž vývoj nás přece nemůže ovlivnit, – a činí tak u vědomí všech limitů, které dnes umění má. „Vieš, čo zmení táto báseň? Nič.“
