Jak to vypadá na hranici s KLDR? Zábavní park, kus drátu jako suvenýr a popové songy na míle daleko
Místo v autobuse do demilitarizované zóny? Patnáct set korun. Kus ostnatého drátu jako suvenýr? Pět set korun. Čokoláda s logem DMZ? Dvě stě korun. Mít na svém území nejstřeženější hranici světa? K nezaplacení!
Článek popisuje situaci v demilitarizované zóně tak, jak vypadala během letošních zimních olympijských her. Podle posledních zpráv byl korejský pop z reproduktorů zastaven v dubnu letošního roku. Vše ostatní zůstalo při starém.
Parafrází reklamního sloganu jedné značky platebních karet by se dala shrnout situace, která panuje kolem 38. rovnoběžky na Korejském poloostrově. Zatímco záběry ostnatých drátů, nekompromisní výrazy severokorejských pohraničníků a pustou krajinu bez života, jež obklopuje 250 km dlouhé a čtyři kilometry široké pásmo, viděl v televizi téměř každý, málokdo tu skutečně byl.
V případě, že ale zavítáte do Jižní Koreje, je návštěva hranice s jejím komunistickým sousedem prakticky nutností. Vždyť do oken diktátorského režimu se nepodíváte každý den. Hned v ten moment si ale uvědomíte, do jak zvráceného Disneylandu jste vlastně vstoupili.
Tak předně, na hranici jako takovou se nedostanete. Tedy pokud se nechcete zařadit mezi zhruba osm známých případů, kdy někdo prchal z jihu do KLDR. Pokud vás tedy smrt zastřelením od severokorejských pohraničníků neláká, musíte se smířit s omezenými možnostmi. Tou první je, že si prohlídku předem zaplatíte; vyrazit jen tak na blind nejde.
Fotit a natáčet můžete jen na přísně vyhrazených místech. Zapomenout musíte na stativy a teleobjektivy. Ty totiž mohou Severokorejcům evokovat zbraně a v případě, kdy je Severokorejec ohrožen, má právo střílet. A hlavně musíte mít s sebou pas. Neustále a všude, což vám váš průvodce tak sedmapadesátkrát zopakuje.
Autobus vás odveze do vesničky Imjingak. A tady začíná ten pravý turistický bizárek. Můžete se vyfotit s papírovými pohraničníky, navštívit zábavní park, jenž byl však během letošní mrazivé zimy mimo provoz, či nakoupit nejrůznější suvenýry se zkratkou DMZ, tedy demilitarizované zóny. Není tu nouze o trička, čepice, hrníčky, nášivky, pohlednice, magnetky, čokoládu, čaj, ženšen, rýži či sójové boby, které jsou údajně v místní oblasti vyhlášené.
Třešničkou je pak zaručeně pravý kousek ostnatého drátu z nejpřísněji střežené hranice. Samozřejmě s notnou turistickou přirážkou – kousek rezavého železa stojí několik set korun. Na různých místech se ho tu prodává tolik, že by celou Koreu obehnal třikrát.
Ten pravý turistický majstrštyk ale přichází u tzv. třetího infiltračního tunelu. Jak číslovka napovídá, jedná se už o několikátý pokus severokorejských soudruhů vykopat tajnou cestu, a napadnout tak pouhých 40 kilometrů vzdálený Soul. Už v roce 1978 ale plány zhatil přeběhlík, jenž všechno vyzradil americkým vojákům.
Po nepříjemných diplomatických přestřelkách, kdy Američané obviňovali KLDR z porušení příměří, zatímco komunisté se hájili tím, že jde o normální těžební štolu, a promptně natírali skálu na černo ve snaze imitovat přítomnost uhlí, Jihokorejci místo obsadili, vybudovali tu několik bezpečnostních barikád s kulometnými hnízdy a později to celé předělali na turistickou atrakci.
Není proto divu, že dnes dolů do tunelu jezdí vláček, jejž sem instalovala společnost Hyundai, a vy tak máte pocit, že jste na návštěvě hornického muzea kdesi ve Slezsku. Veškerou techniku, která je ale schopna pořizovat snímky, musíte nechat na povrchu. Dost těžko se jedná o bezpečnostní opatření, vždyť Severokorejci ten tunel už dávno znají, sami ho přece razili.
Nabízí se tedy spekulace, že za to může turistická centrála Jižní Koreje, protože kdyby lidé dole v tunelu fotili, na internetu by pak každý mohl předem zjistit, že tam nic k vidění vlastně není. Po několika stech metrech totiž dojdete k první bezpečnostní barikádě, na cedulce si přečtete, že jste 73 metrů pod zemí a 170 metrů od severokorejské demilitarizované zóny. Pak si chvilku podumáte, otočíte se a hurá zase zpátky do vláčku na povrch.
Dále se můžete, samozřejmě za příplatek dalších stokorun, ještě vydat do vesničky Pchanmundžom, která leží přímo na 38. rovnoběžce. Právě tam se 27. července 1953 podepsalo příměří ukončující korejskou válku. Ocitnete se tak na demarkační čáře, od níž jsou obě Koreje vzdáleny dva kilometry na sever i na jih. Ani v tomto případě tedy nejste na hranici KLDR, ale pouze na hranici její části demilitarizované zóny. Bonusem pro vás může být dvojice severokorejských pohraničníků, pečlivě střežící svou část DMZ.
Prohlídku pak můžete zakončit výhledem na krásy severokorejské krajiny z jedné z místních pozorovatelen. Zatímco sledujete ostnaté dráty, strážní věže i propagační potěmkinovskou vesničku soudruha Kima, která je celá z překližky, z megafonů nad hlavou vám hraje korejský pop. Dost nahlas a směrem na sever. Je to totiž součást jihokorejské propagandy, mající přilákat přeběhlíky ze severu a ukázat jim, který režim je ten lepší. Nutno podotknout, že některé skladby jsou natolik procítěně zazpívané, že se člověku skutečně chce prchnout více do vnitrozemí.
Po cestě „zpátky na svobodu“, jak tomu říkají místní průvodci, a vstřebání všech zážitků si uvědomíte, proč se obě Koreje jen tak rychle nespojí. Vyplácet totiž po sjednocení bývalým Severokorejcům ušlé tantiémy za celou tuhle parádu by jihokorejskou kasu přišlo pěkně draho.
