Jindra Hojer, 94 let, skaut. Takhle dnes vypadá pán, který se stal vzorem k jedné z postav Rychlých šípů
Existovaly Rychlé šípy také ve skutečnosti? To je otázka, která trápila generace dětí a po nich samozřejmě i dospělých (protože každý Foglarův čtenář jednou chtě nechtě dospěl). Dnes už známe díky práci mnoha znalců a historiků slavného komiksu skutečnost. Můžeme se tak vypravit do pardubického domova důchodců, kde žije Ing. Jindřich Hojer, CSc., někdejší člen Foglarova, či lépe Jestřábova skautského oddílu Dvojka. Muž, jenž se stal předobrazem stejnojmenného seriálového hrdiny. Dalo by se říci: poslední žijící Rychlý šíp. Navštívili jsme ho…
„Kolik myslíte, že mi je?“ vítá nás mimořádně vitální a usměvavý Jindřich Hojer. V domově platí za nejlepšího vypravěče, tvůrce a organizátora zábavy. Většinu profesního života strávil ve Výzkumném ústavu organických syntéz. Přednášel na pardubické Vysoké škole chemicko-technologické.
„Třiadevadesát?“ tipujeme podle vzpomínek členů někdejší Dvojky.
„Kdepak, přidejte.“
„Tak čtyřiadevadesát,“ zkoušíme dál.
„Už mi bylo!“ odpoví hrdě a jde vařit kávu.
Jak jste se stal členem Foglarova skautského oddílu?
Můj nejlepší kamarád Vašek Černý měl známého – jmenoval se Jar mil Mokrý Burghauser, později se z něj stal vynikající hudební skladatel, jeden čas byl sbormistrem Národního divadla, takže žádné hudební ořezávátko. Měl skautské jméno Jumbo a tenhle Jumbo, Vašek Černý a já jsme chodili do stejného akademického gymnázia v Praze na Příkopě. O přestávce se ve třídě větralo, my se procházeli po chodbě a kluci vyprávěli, jaké je to ve skautském oddíle báječné. Já poslouchal s otevřenou pusou – jak, to už vám dneska neukážu, protože mám jen horní zuby – a začal jsem doma zkoumat půdu, že bych do Skauta také rád chodil.
Co na to rodiče?
Táta zprvu řekl: „Ne, do Skauta tě nepustíme. Mohlo by se ti tam něco stát.“ Víte, já byl jedináček, ale narodil jsem se rodičům až jako třetí dítě, třetí kluk. Dva přede mnou umřeli. Takže jsem byl tak říkajíc bavlnkové dítě…
Rodiče o vás měli strach?
Chovali mě jako v bavlnce.
A maminka?
Ta byla taková pokrokovější. Přidala se na mou stranu a nakonec jsme tátu uprosili. Zároveň se v oddíle uvolnilo jedno místo. Jestřáb dbal, aby v oddíle nebylo nikdy víc než pětačtyřicet dětí, a měl jsem i dva ručitele, spolužáky Vaška a Jarmila – to museli být kluci z oddílu, kteří ručili za to, že se z nového člena nevyklube čertovo kvítko. A tak se stalo, že jsem 3. června 1936 stanul před Jestřábem. Vašek Černý povídá: „Jestřábe, tohle je Jindra Hojer...“
Jak vám bylo?
V krku jsem měl sucho. Jestřáb mě rentgenoval očima. Pak napřáhl levou ruku, já mu podal pravou – a on říká: „My si podáváme levou, ta je od srdce.“ Tak jsem mu taky podal levou a Jestřáb prohlásil: „Tak my tě tedy vezmeme na zkoušku,“ a já zůstal dalších takřka pět let. Zažil jsem i dva tábory. Jeden ve Sluneční zátoce a druhý na Moravě. Jenže to už bylo takové smutné léto. Uprostřed tábora přišel telegram, že skautské tábory jsou od nynějška zakázané a všichni musí odjet domů. To bylo v roce 1940. Brzy poté jsem také v oddíle skončil.
Více o záhadě seriálu Rychlých šípu si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 13. prosince.
