Návrat na hrad Wolfenstein: Legendární střílečka slaví dvacet let
Před pár dny uplynulo dvacet let ode dne, kdy Activision vydalo hru Return to Castle Wolfenstein. Byla to jedna z nejlepších stříleček své generace, pevně zakotvená ve svých kořenech a zároveň důsledně svěží a moderní. Když ji budete hrát dnes, najdete tam jen málo věcí, které doopravdy zestárly. A právě takové místo hra zaujala i v kontextu celé série. Zároveň zpečetila už tenkrát dvacetiletou historii řady jako důležitou součást žánrové historie… A také položila základy pro možná nejlepší střílečku posledních dvaceti let.
Začátkem osmdesátých let vyšel Castle Wolfenstein. Byla to nejspíš vůbec první stealth hra v pravém slova smyslu. Váš žlutý panáček se schovával před nacistickými fialovými panáčky, a když někoho oddělal, mohl si obléct jeho fialovou barvu, truhly jste odemykali speciální háčkovací minihrou (před čtyřiceti lety) a naháněli jste nadpřirozené nesmysly paranormální divize SS.
O dekádu později se zrodil Wolfenstein 3D. Často se o něm mluví jako o první 3D střílečce, což není tak docela pravda, ale byla to TA první trojrozměrná střílečka. Kde jste mohli prostředí skutečně vidět, ne jenom tušit. První zábavná 3D střílečka. Z osmdesátek se vrátil i protagonista BJ Blazkowicz… ale ne herní mechaniky. Už žádné schovávačky a kradení uniforem. Ve Wolfenstein 3D a jeho několika dodatcích se střílí. V průběhu devadesátek se BJ prostřílel legiemi nácků, zmutovaných nácků, démonů, absurdně zlých generálů, sestřelil Mecha-Hitlera a našel kopí osudu.
Jenže s postupem času přestane fakt, že jste první, něco znamenat. Nejdřív Wolfa vystřídal DOOM, pak Quake, později Medal of Honor a Half-Life. S příchodem nového tisíciletí to vypadalo, že stejně jako jeho pulpový šarm zůstane Wolfenstein relikvií dvacátého století.
Jenže v roce 2001 přišel comeback.
All hands on deck
Studio ID software zas tak netrápilo, že jejich průlomový 3D hit Wolfenstein už není tak populární, jako býval. Ostatně to byli ona9890, kdo přišel s Doomem a Quakem. Jak s těmi devadesátkovými, tak s těmi současnými. Ale našli se lidé, kterým přišla škoda, že BJ upadne do obskurnosti a zapomnění. Studio Gray Matter Interactive přišlo s plánem vytvořit novou a moderní Wolfenstein hru, která by uctila své osmdesátkové i devadesátkové předchůdce. Tedy hru, která bude střídat stealth a zběsilou akci.
ID se tedy chopilo role výkonných producentů a hoši z Gray Matter se pustili do vývoje. Celá hra byla postavená na těžce modifikovaném enginu id Tech 3, na kterém byl postavený tehdy třetí Quake, Star Trek hry, Star Wars Jedi Knights série (!) a později dokonce i Call of Duty. Právě všestrannost enginu umožnila vývojářům velkou spoustu zajímavých grafických i gameplay detailů a hlavně otevřela prostor jak pro příběhovou kampaň pro jednoho hráče, tak pro multiplayerové řežby.
A na konci listopadu 2001 přistál Return to Castle Wolfenstein do regálů herních prodejen. … Ano, tenkrát se kupovaly hry v krabici a uvnitř krabice bylo cédéčko s hrou. Nebo vám to kamarád vypálil na tátově vypalovačce.
Láska na celý život
Mně donesl táta vypálenýho Wolfa na cédéčku v létě roku 2002. A byla to ta nejúžasnější věc, jakou jsem kdy v životě viděl. Byl jsem přesvědčen, že ta hra je jak film. Jednak tahle střílečka měla kompletně udělané cinematické cutscény, jako jedna z prvních měla originální soundtrack natočený symfonickým orchestrem, dabéři byli senzační a hlavně Gray Matters si strašně vyhráli s vizuálními detaily hry. V některých sklepeních jsou pavučiny v rozích, nacističtí vědci, kteří operují lidi, jsou od krve, zatímco laboranti nikoli… A i systémově to bylo vizuálně geniální, protože studio se rozhodlo, že nebude modely nepřátel jen tak kopírovat, ale udělají určitý počet originálních obličejů, vlasů, rukou, trupů, nohou a ty potom ve hře algoritmus kombinuje. Takže náckové, které kosíte po desítkách nevypadají jako kloni.
Return to Castle Wolfenstein byla první hra, kterou jsem kdy dohrál od začátku do konce. Podařilo se mi ji dokončit až na Vánoce 2002, a to hlavně proto, že velkou část hry jsem strávil se slovníkem v ruce, páč příběh i úkoly misí byly na mou dětskou „Hello, how do you do?” angličtinu příliš. Ale podařilo se! A dokonce jsem pochopil i větší část příběhu. Vím to jistě, protože od té doby hraju Return to Castle Wolfenstein alespoň jednou za pět let.
Je to zároveň reboot a remake Wolfenstein 3D. Na začátku je BJ uvězněn v cele na hradě Wolfenstein, musí se prostřílet ven, potom lanovkou (přiznaná inspirace Eastwoodovým filmem Kam orli nelétají) dolů do vsi kontaktovat odboj… A pak jdou věci od desíti k pěti. Hra má sedmadvacet levelů rozdělených do sedmi misí, které jsou propojeny herně i příběhově. A musím říct, že když jsem hrál Wolfa naposled kvůli tomuhle článku, zaskočilo mě znovu, jak ta hra dohromady skvěle funguje.
Do rytmu střelby
Je to hlavně zásluha famózní dramaturgie. Hra vám postupně sype nové a nové zbraně, učí vás s nimi zacházet, pak vám začne sázet nepřátele, kteří mohou countrovat vaše nové zbraně a tak dále a tak dále. Začínáte s nožem a lugerem a během několika hodin pálíte z TeslaGunu blesky po kyborgoidních ÜberSoldatens. A vy nemáte nejmenší tušení, kde jste přešli z military střílečky do pulpového sci-fi komisku. Pravděpodobně někde v tom místě, kde nazi-čarodějka v negližé vyvolávala armádu nemrtvých.
Příběh má vlastně všechno, co byste si od Wolfensteina mohli přát. Heinricha Himmlera, nacistické mystiky, archeologii, holky v latexu, raketu V2 s biologickou zbraní, ponorku, nemrtvého středověkého krále… Zní to debilně, ale je to takový hrozně příjemný paperbackovější Indy Jones. A hlavně se hře daří strašně dobře míchat horor s akcí, což je vždycky lahodný koktejl. Ačkoli musím přiznat, že tady ze mně mluví dětská traumata, ten level v kryptě mě děsí dodnes.
Co hře mimořádně pomáhá držet tohle vyčerpávající tempo, je gameplay. Slibované stealth akce nejsou nic moc, ale taky je jich pomálu, takže zůstanou až do konce hry celkem fresh. Hlavní atrakcí je samozřejmě střílení a v tomhle ohledu zůstává Wolfenstein už na svou dobu výrazně oldschool. Zaprvé na sobě máte všechny zbraně. Čtyři pistole, tři samopaly, dvě pušky, kulomet, TeslaGun a bazuku. A středověký brnění. Přes to všechno má BJ rychlost rozjetého vlaku. Rychlost je tady zcela zásadní, je to run&gun hra a až na stealth sekce platí, že jestli se zastavíte, tak jste mrtví.
A do toho jsou levely plné skrýší, pokladů, schované munice a lékárniček… no zkrátka oldschool.
V deseti se to lépe táhne
Hra obsahovala i výše zmiňovaný multiplayer a nutno říct, že byl jednu dobu mnohem populárnější než příběhová kampaň. Přestože má Wolf enginově blíž ke Call of Duty, multiplayer fungoval spíše v režimu Battlefield. To znamená jenom týmové hry, obsazování bodů a různé classy, za které může hráč hrát. Některé servery jsou živé ještě dnes, dvacet let a pět sequelů po vydání hry.
Return to Castle Wolfenstein vyšel původně pro Windowsy, ale postupně dostával nové a nové porty na konzole a MacIntosh a v nejrůznějších verzích se přidávaly nové typy obsahu. Playstation verze tak obsahuje prolog mise odehrávající se v Egyptě, Mac hra zase brokovnici navíc. A na všechny platformy pak vyšlo multiplayerové rozšíření Enemy Territory.
Nová hra a stará krev
Přímé pokračování vyšlo v roce 2009. Vytvořili ho hoši z Raven Software, jmenovalo se jenom Wolfenstein, a přestože není tak mizerné, jak spousta lidí ráda tvrdí, žádný zapomenutý klenot to rozhodně není. Doopravdy ale na legendu jménem Return to Castle Wolfenstein navázali až řezníci z MachineGames se svou instantní kultovkou Wolfenstein: New Order. New Order se odehrává ve světě, kde náckové vyhráli válku a BJ se přidává k odboji. Byla to první hra série, která uchopila Blazkowicze jako člověka, překvapivě citlivě a civilně. Je to portrét neustupného a paličatého vojáka, který je přesvědčený, že se vždycky musí udělat správná věc, i když to pro něj může znamenat smrt. New Order je skutečný kus interaktivního umění.
Ale hned poté, co MachineGames dokončili New Order, začali pracovat na datadisku. Takovém poměrně velkém rozšíření, je to samostatná kampaň, profrčíte ji za pár hodin a herně funguje velice podobně jako New Order. Jmenuje se Old Blood a je to vymazlený a citlivý remake těch nejlepších částí Return to Castle Wolfenstein.
Protože tvůrci toho nejlepšího Wolfensteina vůbec měli pocit, že by měli vzdát hold hře, která zpečetila BJ Blazkowicze jako popkulturní ikonu. Že Return to Castle Wolfenstein je důležitý kus herní historie. Já si to myslím taky.
…
A jestli mi nevěříte, na Steamu ta hra stojí pět eur, takže není na co čekat.
