Deset mužů z Hradu: Emil Hácha, nešťastný symbol zrady a kolaborace
Vydavatel Lidových novin v reakci na mnichovskou zradu spojenců v čele s Francií napsal 4. listopadu 1938 tuto větu: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky.“ Asi nevěděl, že chce-li pět s cherubíny, musí se předtím nechat vlky sežrat, dle výroku svatého Ignáce Antiochijského: „Jsem Kristova pšenice, musím být semlet zuby zvířat, abych byl shledán čistým chlebem.“ Tato slova svatý Ignác pronesl těsně před smrtí, kdy byl jako stařičký biskup předhozen císařem Trajánem lvům v římském Koloseu.
Rok 1938 měl být pro prezidenta Nejvyššího správního soudu Emila Háchu šťastným datem. Chystal se odejít do důchodu a trávit více času se svou milovanou ženou Marií. Ta mu však 6. února 1938 zemřela a Hácha byl po Mnichovu českou politickou elitou vmanévrován do funkce prezidenta. „Kdyby maminka žila, otec by se prezidentem nikdy nestal,“ tvrdila později jeho dcera Milada Rádlová a měla zřejmě pravdu. Ti, kdo ho vybrali, dobře věděli, jaké šelmě bude muset tento šestašedesátiletý muž čelit. Přesto ho zvolili, doufajíce, že se tak vyváží z odpovědnosti. Na nátlak svého okolí 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta.
Nemocný stařec
Hácha se snažil šelmě „v mezích zákona“ vzdorovat, ale trvalý tlak nacistů se nakonec podepsal na jeho zdraví i duševním stavu. Po válce se však stal symbolem zrádce a kolaboranta. Pomáhal ho vytvářet také Edvard Beneš, přestože byl v prvních letech války s Háchou v tajném kontaktu a slovně podporoval jeho politiku zmírňování německé represe. Ještě 12. dubna 1941 sdělil prezident Hácha svému předchůdci Benešovi: „Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu.“
Za pět dní odpověděl Beneš do Prahy: „Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta.“ Po válce se však Emil Hácha jakožto symbol zrady a hanby najednou náramně hodil, protože měl být beránkem, který měl za cíl zakrýt protektorátní zbabělost jiných.
Dodnes taktéž přežívá adorace prvorepublikových a protektorátních hereček Adiny Mandlové a Lídy Baarové, které rozhodně nejsou bez poskvrnky. Druhá jmenovaná byla dokonce více než rok milenkou Josepha Goebbelse. Až když si paní Goebbelsová stěžovala u Hitlera, museli se milenci podřídit Hitlerovu diktátu. Goebbels se zprvu vzpíral, nabízel rezignaci, chtěl se rozvést, vzít si „Lidušku“, jak Baarové něžně říkal, a odjet s ní do Japonska jako německý velvyslanec. Hitler však zůstal neoblomným – žádná rezignace, žádný rozvod, s Liduškou je konec! A nařídil Himmlerovi, aby Baarovou deportoval z Německa pryč.
Dramatické vyústění vztahu filmové hvězdy a šéfa nacistické propagandy (včetně filmového průmyslu) probíhalo někdy od srpna do října 1938, tedy souběžně s mnichovským diktátem. Navzdory tomu, že se Goebbels 15. října 1938 dokonce pokusil o sebevraždu, nikoho ani nenapadlo hledat za tím vším nějaký vlastenecký úmysl mladé, ale zkušené české herečky. „Byla jsem pošetilá, blbá, slávou opilá a proti své vůli jsem se vlastně nepěkně zapletla do dějin. A za tuhle pošetilost jsem strašně krutě zaplatila,“ zhodnotila pak po letech onu opravdu velmi nepěknou aféru.
Dobře, dejme tomu, nesuďme hvězdy protektorátních stříbrných pláten, byla to asi povětšině opravdu pošetilá, blbá a slávou opilá děvčata, která pak za své poklesky hodně zaplatila. Na pozadí jejich osudů je však kruté vůči Emilu Háchovi, aby v národním povědomí stále vystupoval jako zbabělec, zrádce a kolaborant. Nezaslouží si to.
