Viliam Buchert: Jaké Česko chceme po volbách, abychom nezůstali na konci evropského ocasu
Vést stát je jako pečovat o nemocného. Při činění toho druhého musíme zahnat šarlatány a hledat dobré doktory. Při činění toho prvého musíme sesadit patolízaly a kariéristy a jmenovat opravdové státníky. Jak to s ohledem na první věty dopadá po dramatické a někdy i špínou potřísněné volbě, ve které jsme vybírali čtvrtého prezidenta samostatné České republiky? Bohužel ne úplně dobře. Před definitivním rozhodnutím jsme nedostali uspokojivou odpověď, jaká by měla být naše země v blízké budoucnosti.
Někteří kandidáti tvrdili, že mají vizi. Jenže hovořili o ní v nepraktických, občas až nesrozumitelných frázích. Navíc hru s vizemi provozují i strany vlády Petra Fialy. Ty také měly před volbami do sněmovny v roce 2021 vize, ovšem některé z nich vzhledem k ekonomické situaci berou zpět. Média pak na účastníky prezidentské taškařice celé měsíce urputně tlačila, aby odpovídali na dotazy, které většinou neměly s výkonem funkce hlavy státu vůbec, ale vůbec nic společného. Opozice zase do úmoru opakuje, že by to dělala lépe. A Andrej Babiš zůstal kategorií sám pro sebe – jako karikatura politiky.
Po vyostřené kampani se musíme vrátit na zem. Co vlastně nový prezident reálně může a co by mohl ovlivnit?
Měl by přispět k tomu, že budeme daleko razantněji a důstojněji obhajovat české národní zájmy. O tom se v kampani mluvilo jen málo. Prezident jmenuje vládu, velvyslance, přijímá nejvyšší představitele jiných států, jezdí do ciziny, je vrchním velitelem ozbrojených sil, reprezentuje nás doma i ve světě, má formální i neformální autoritu. Proto má velký vliv na obhajobu národních zájmů. Mezi ně patří být spolehlivými členy NATO A EU. Někteří občané i politické síly hovoří o czexitu, tedy vystoupení z Evropské unie, ale to není pro nás z mnoha důvodů (například ekonomických) alternativa. Dále bychom měli udržovat, pokud možno, korektní vztahy se všemi zeměmi. Až Rusko opustí okupovaná území na Ukrajině a změní svoji politiku, třeba někdy i s ním. I s Čínou, která je naším druhým největším obchodním partnerem. Měli bychom si hledat podle řešení jednotlivých problémů spojence, protože Visegrádská čtyřka vypadá rozklížená. Nesmíme ale ustupovat ze zásad, které vyznáváme. Hájíme demokratickou společnost, vyznáváme politiku dodržování lidských, náboženských a jiných práv pro všechny. To Miloš Zeman často nedělal.
Nový prezident by měl stát na straně těch, kteří podporují svobodné podnikání, svobodnou výměnu názorů, respektují individuální volbu každého občana, chtějí více peněz do vzdělávání, pomáhají potřebným, nebo konečně pohnou s nutnou digitalizací služeb pro občany (ta je často příšerná!) či dostavbou chybějící infrastruktury. Ne, prezident tyto věci v praxi nemůže realizovat. Kdo to sliboval v kampani, lhal. Ale může alespoň říkat, jak by to mohlo být a připomínat to těm, co vládnou.
Bohužel naši prezidenti se po zvolení často a rychle přesunuli do polohy vlastní neomylnosti, kterou provázela velká dávka ješitnosti a narcismu. Místo toho, aby se prezidenti domlouvali na kompromisu, neustále s někým bojovali. Nikam to Česko neposunulo. Naopak.
Základem západní, tedy naší, civilizace, je kritické myšlení. Tato veličina šla v prezidentské kampani stranou. Je to sice u podobně vypjatých zápasů pochopitelné, ale Bůh nás ochraňuj před tím, abychom pokračovali dál v zemanovsko-babišovském myšlenkovém módu. Pak zůstane Česko kdesi na ocasu Evropy.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
