Komunista Ondráček: Prahu jsme v roce 1989 měli oplotit a nechat vychcípat

Oliver Adámek

Bývalý člen ústředního výboru KSČ Jaroslav Ondráček na sebe upozornil šokujícím vyjádřením v dokumentu České televize Straníci. Podle dodnes pevně přesvědčeného komunisty si například oběť justiční vraždy Milada Horáková trest zasloužila, jelikož „se přiznala“. A vojska Varšavské smlouvy dle něj v roce 1968 přijela chránit socialismus, protože tehdy prý „nebyla jiná cesta“.

Film Straníci, který byl poprvé vysílán v neděli večer, zobrazuje několik osobností předlistopadové éry s různými retrospektivními pohledy na věc. A tak se v něm vedle jiných, umírněnějších či dokonce litujících bývalých komunistů objevil právě Ondráček, otec dnešního poslance za KSČM Zdeňka Ondráčka. Ano, toho Ondráčka, který v roce 1989 coby člen pohotovostních jednotek mlátil lidi obuškem a ohrazoval se, když jej Miroslav Kalousek označil za „komunistickou mlátičku“.

Nikoho jsme nenutili

Kromě takových těch obligátních poznámek jako „před listopadem bylo líp“ nebo „aspoň byla práce“ se Ondráček zastavil i u prvomájových průvodů. „Pro nás to byla oslava, ne povinnost. Nikoho jsme do toho nenutili, říkali jsme jen ‚bylo by dobré, kdybys přišel‘.“ O Václavu Havlovi a jeho spolupracovnících zase tvrdil, že byli placení „ze západu“.

O Praze jakožto centru revolučních proudů pak mluvil ještě nevybíravěji: „Jak říkala moje žena. Prahu oplotit pětimetrovým plotem a nechat je tam vychcípat. Protože všechna ta revoluce se vždycky vyvážela odtamtud.“

Na konci dokumentu ještě na dotaz k cestování uvedl, že sám byl od revoluce čtyřiadvacetkrát na dovolené v Egyptě. Přesto podle něj nejsou výdobytky demokracie pro všechny – a i proto se před listopadem žilo lépe. Všechny své stranické funkce prý vždy vykonával z přesvědčení a zcela zadarmo.

Na viděnou ve vládě

Ondráčkovy výroky znějí na první poslech bláznivě, podobně jako když nedávno Miloš Jakeš prohlásil, že měl do Prahy v devětaosmdesátém poslat tanky. Chtělo by se říct, že jsou takové názory jednoduše dávno v menšině a nemusíme je brát vážně, protahovat je médii, zkrátka je jakýmkoli způsobem řešit.

Daleko více znepokojivý než jeden dva obhroublé komentáře je fakt, že lidé Ondráčkových názorů zastávají dodnes vysoké posty v třetí nejsilnější české parlamentní straně. A po volbách se můžou octnout dokonce ve vládě. Stalinistka Semelová je už léta poslankyní, Josef Skála, který podle svých slov v roce 1968 sovětské vojáky „nadšeně vítal“, jím pravděpodobně po volbách bude.

Řeči Ondráčka, Jakeše nebo Semelové můžou na první pohled působit zcela exoticky. Podobně jako když Adam B. Bartoš vypráví u hrobu Anežky Hrůzové, že byla skutečně zavražděna židem Hilsnerem. Existuje zde ale zásadní rozdíl: Antisemitismus je ve společnosti prakticky překonaný výstřelek, neonacisté se také spíš rozpadají, než scházejí. Naproti tomu komunisté za 28 let od revoluce nechyběli v parlamentu a po volbách mohou sedět s hnutím ANO i ve vládě.

Při představě o budoucím kabinetu složeném z KSČM a ANO se člověku vkrádá do hlavy výstižný vtip, který se v těchto dnech šíří na Facebooku: Říkat, že tradiční strany zklamaly, a volit proto ANO, komunisty a Okamuru, je jako pít vodu ze záchodu, protože mi nechutná výčepní pivo.