Po neomarxistovi Barrosovi exhiboval v čele Evropské komise Juncker. Čeká nás teď další šílenost?
Když se teď před volbami do Evropského parlamentu zeptáte českých europoslanců na působení předsedy Evropské komise Jeana-Claude Junckera, většina z nich je mimořádně kritická. Podle našich zástupců je to právě Juncker, který selhal při potřebných změnách EU a místo řídící práce se věnoval politikaření. Čeká nás ale letos v čele nové Komise taková změna, která by skutečně vedla ke spasení evropské organizace? O tom se dá s ohledem na pohled do minulosti s velkým úspěchem pochybovat.
V letech 2004 až 2014, kdy už byla členem EU také Česká republika, byl předsedou Evropské komise Portugalec José Manuel Barroso. V mládí přesvědčený levičácký maoista i předseda Portugalské komunistické strany pracujících. Později sice Barroso politicky uhnul do středu, ale jako šéf Komise neudělal nic zásadního, co by oslabilo rostoucí kritiku velké části veřejnosti členských zemí, kterým se nastoupená cesta Evropské unie nelíbí. Ani nemohl nic změnit, protože za jeho zvolením stála Francie, která má jiné zájmy, než například země, jako je Česko.
V roce 2014 se stal šéfem Evropské komise Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Do funkce ho dosadila německá kancléřka Angela Merkelová a jak se ukázalo, byla to její další fatální chyba. Juncker někdy více popíjel, než pracoval, pronášel kontroverzní výroky na adresu některých zemí Visegrádské skupiny a Balkánu, pod jeho vedení EU absolutně nezvládla migrační krizi a nijak neposílila bezpečnost kontinentu, který je ohrožován radikálními islamisty, jak jsme viděli při mnoha teroristických útocích. Juncker nechtěl „méně Evropy“, po čemž volají mnohé země a voliči, ale naopak daleko „více Evropy“.
Čeká nás po květnových volbách do Evropského parlamentu nějaká zásadní změna? Pohne se konečně i Evropská komise směrem, po kterém stále více voličů volá? Nikoli. Francie a Německo si opět vyberou svého koně, ať už to bude jednoznačné rozhodnutí či nějaký kompromis. Navíc bez Velké Británie bude křídlo zemí bez eura (tedy i Česko) při hlasováních oslabeno. Situace se může pro nás ještě dokonce zkomplikovat. A že by nová Evropská komise zásadně reformovala EU, to Berlín a Paříž také nedovolí.
Jak se vybírá předseda?
Jednotlivé frakce současného Evropského parlamentu si už vybraly své kandidáty na budoucího předsedu Evropské komise. Pravý střed a lidovci mají Němce Manfreda Webera. Ten vyhovuje i kancléřce Merkelové. Hovoří se o něm jako o možném vítězi souboje, jenže volby poměry sil v europarlamentu určitě změní a jisté není nic.
Za socialistické strany je kandidátem Nizozemec Frans Timmermans, který by chtěl Evropu ještě více integrovat. Za liberály je to Belgičan Guy Verhofstadt, který chce určité změny, ale k potřebné reformě nemíří, protože je to dlouholetý eurofederalista. Za Zelené pak hovoří Němka Ska Kellerová a za frakci Evropských konzervativců a reformistů Čech Jan Zahradil. Velmi silná ale bude nově skupina euroskeptických a antimigračních stran, za které nejhlasitěji mluví italský ministr vnitra Matteo Salvini.
Situaci lépe pochopíme, když se podíváme na seznam předsedů Evropské komise od roku 1958, kdy tato funkce vznikla. Postupně se na tomto postu vystřídali zástupci Německa, Belgie, Itálie, Nizozemska, Francie, Velké Británie, Lucembursko, opět Francie, podruhé Lucemburska, Španělska, podruhé Italie, Portugalska a potřetí Lucemburska (Juncker).
A obsazení šéfa Komise byl často skutečně velký problém, který názory evropských voličů negativně dál ovlivňoval.
Od nacisty k levičákům
Prvním předsedou Evropské komise (v letech 1958 až 1967) byl Němec Walter Hallstein. Tento právník byl před druhou světovou válkou členem čtyř nacistických organizací. Co k tomu dodat?
Lucemburský politik Jacques Santer byl šéfem Komise v letech 1995 až 1999. Celá jeho Komise rezignovala v březnu 1999 po korupčním skandálu. Žádný z komisařů (ani Santer) přesto tehdy nevykazoval sebemenší pocit odpovědnosti a k odstoupení byla Komise doslova donucena. Půl roku poté byl ale Santer opět zvolen do Evropského parlamentu. Bláznivé, že?
Další lucemburský předseda Komise Gaston Egmond Thorn (v letech 1981-1985) se zase připojil k levičákům a například kritizoval rozmístění amerických raket středního doletu v Evropě, které tehdy drželo v šachu agresivní komunistický Sovětský svaz. Nepostavil se ani na stranu Velké Británie při její válce s Argentinou o Falklandy.
O Barrosovi a „výtečníku“ Junckerovi jsem už psal na začátku. Česká republika tedy nemůže ani v příštích letech čekat, že nový předseda Evropské komise bude postupovat tak, aby nám to vyhovovalo. Spíše se dá čekat opak. A je jedno, z které rozhodující frakce předseda vzejde. Muže se stát v tomto případě cokoli. I to, že nás po Jeanu-Claude Junckerovi čeká ještě větší šílenost.
