Politické ojetiny, neziskoví upíři i pohaslé hvězdy. Reflex představuje sedm provařených uchazečů o Senát
První kolo senátních voleb, které se konají tento pátek a sobotu (a pro lidi v karanténě už od středy), shromáždilo na hlasovací lístky slušnou přehlídku více či méně podivných kandidátů. Přečtěte si krátké profily sedmi z nich, kteří podle Reflexu nejlépe odpovídají definici obsažené v titulku.
Pokračování 2 / 8
Copak je to za Jandáka
Vítězslav Jandák (73)
Republikánská unie, KDU-ČSL, ODS, za ČSSD byl dokonce ve vládě, ale teď na Pelhřimovsku kandiduje za ANO. Sbírka stranických kabátů herce, jehož nejznámější rolí je zřejmě lampasák v komunistické ódě na armádu Copak je to za vojáka…, by vydala na slušný šatník. Převlečený za sociálního demokrata zahříval Jandák od roku 2006 do roku 2017 poslanecké křeslo. Na rok z něj Jiří Paroubek udělal i ministra kultury, přestože móresy honáka krav předurčovaly tohoto umělce spíš pro kariéru v zemědělské výrobě. Voličská přízeň je ale nevyzpytatelná: Možná tomu už po té době nebudete věřit, ale podle agentury STEM byl Jandák v době politického vrcholu nejpopulárnějším politikem v Česku! Tragikomické momenty v jeho kariéře by přitom vydaly na knihu. Příklad? Jako radní Českého rozhlasu loni čelil osobní kritice od noblesního 84letého hudebního kritika Jiřího Černého výrokem, který je i na českou politiku silné kafe: „Až ho potkám, tak mu ji fláknu.“ Do zlatého fondu ale patří i Jandákovo někdejší popírání, že by byl obézní. „Tohle, vážený pane, to jsou svaly. Já jsem, s dovolením, vymakanej. To, že vypadám jako reklama na pivo, je kvůli alergii,“ tvrdil zcela vážně v době, kdy už více než co jiného připomínal postavou špekový knedlík a ve tváři pečený bůček. Na Pelhřimovsku proti němu obhajuje senátorský post jeho někdejší stranický kolega z ČSSD Milan Štěch.
Pokračování 3 / 8
Kupředu levá!
Anna Šabatová (69)
Jasná volba pro všechny salónní ultralevičáky přisáté na nejrůznější politické neziskovky. Předlistopadová disidentka s kořeny v rodině politického pracovníka KSČ a manželka revolučního marxisty Petra Uhla se stala už v roce 1990 na čas poradkyní ministra práce a sociálních věcí pro styk s nevládními organizacemi. O 11 let později se stala zástupkyní ombudsmana, od roku 2014 pak byla až do letošního února přímo ombudsmankou. Kontroverzní roli sehrála v tzv. kuřimské kauze, už ve funkci ombudsmanky neváhala například využít provokace, aby zjistila, zda majitelé pronajímaných bytů nediskriminují Romy. Pomáhala vytvářet rádobyskandál spočívající v tom, že muslimské studentce zdravotní školy prý znemožnili studium kvůli hidžábu – ve skutečnosti dívka nedoložila povolení k pobytu a neuměla česky. V Brně teď Šabatová kandiduje s podporou Zelených, Idealistů a hnutí Senátor 21. Hlas jí určitě dají mnozí z těch, kdo si udělali živnost na protežování a státní podpoře nejrůznějších menšin bez ohledu na to, zda jsou jejich příslušníci skutečně znevýhodňováni a utlačováni. Těžko ale říct, jestli to bude stačit – o senátorské křeslo usilovala už v roce 2008 ve volebním obvodu Vyškov, kde voliči její působení ocenili odevzdáním 6,14 % hlasů, Šabatová skončila jako pátá z šesti kandidátů.
Pokračování 4 / 8
Bez zoo je to fejk
Petr Fejk (56)
Je typickým příkladem manažera, který shodou okolností jednou zazářil, ale od té doby už jen pohasíná. Původně učitel, pak majitel rockového klubu. V rozmezí let 1997–2009 se jako ředitel pražské zoo stal spolu s gorilkou Mojou celonárodní celebritou. Zahradu pozvedl a udělal z ní jednu z nejnavštěvovanějších atrakcí. Pomohli mu v tom magistrátní politici kolem Pavla Béma, kteří se za to před volbami o sto šest fotili se zvířátky a dělali si díky zoo reklamu. Fejka ale pálilo dobré bydlo a od 1. ledna 2010 odešel dělat ředitele Českého centra do New Yorku. S velkými plány narazil, za rok byl předčasně zpátky bez plánů a bez místa. Od března 2011 se jeho jméno rozhodl využít ministr dopravy Vít Bárta z Věcí veřejných a z Fejka se stal ombudsman kvality Českých drah s platem čtvrt miliónu měsíčně. Ani tam ale nevydržel dlouho – odešel za čtyři měsíce. V posledních letech je o něm slyšet vlastně jen tehdy, když mluví o záměrech na vybudování zábavního parku v hlavním městě. Zatím bez výsledku. Nabídky do politiky měl prý už dříve. „Byly to spíš nabídky klukovi z plakátu,“ uvedl s odkazem na popularitu, které se těšil jako ředitel zoo. Po pravdě ale těžko říct, čím jiným by chtěl jako kandidát Iniciativy občanů voliče přesvědčit, aby mu dali v Praze 1 přednost třeba před obhajujícím senátorem a někdejším rektorem Univerzity Karlovy Václavem Hamplem za KDU-ČSL.
Pokračování 5 / 8
Zelená ODS Václava Havla
Miroslava Němcová (67)
Pro mnohé skalní voliče ODS představuje symbol toho, proč si musí hledat jinou stranu. Nemohou překousnout, že se sice snaží pozvednout tuto stranu z popela volebních výprasků, ale vybrala si k tomu popel Václava Havla. Tedy osobního nepřítele zakladatele ODS Václava Klause a nesmiřitelného kritika většiny toho, co ODS pro zemi udělala. Jedna fotka je někdy nad všechny volební programy a proklamace. Konkrétně: 1. jde-li o fotku z pražské akce Zažít město jinak, která je esencí progresivisticky ekologického populismu ve stylu „vyženeme auta z ulic a budeme se na nich veselit“ a 2. je-li na ní přední členka ODS po boku se zelenými aktivisty Martinem Bursíkem a Kateřinou „Biomasou“ Jacques. Lidí, kteří dělali vše proti volbě Václava Klause prezidentem, z poslaneckých lavic okopávali kotníky vládě Mirka Topolánka a momentálně prosazují, že „běžná auta budou muset z Prahy zmizet“ a nahradí je elektromobily. Vzhledem k tomu, že bývalá předsedkyně sněmovny, bývalá místopředsedkyně ODS a dlouholetá poslankyně Němcová kandiduje s jejich podporou, může se stokrát zaklínat svou pravicovostí a pravověrným ódéesáctvím, ale skočit na to mohou jen politické naivky. Pokud by v Praze 1 uspěla, není to důkazem tradiční síly ODS v tomto obvodě, ale toho, že kandidáti „nové“ ODS jsou na jedné lodi s lidmi, kteří jsou pravicovému vidění světa na hony vzdáleni.
Pokračování 6 / 8
Pokus o návrat devadesátek
Václav Fischer (66)
Víc Čechů si ho spíš než jako politika pamatuje jako majitele cestovky, která měla zejména v první polovině 90. let punc cenově přijatelného luxusu a s níž se v té době asi nejvíc létalo na Kanárské ostrovy. To byla pro tehdy vznikající střední třídu pořád ještě exotika. Přesto už ale někdejší emigrant Fischer, který v roce 1978 odešel do Švýcarska a později do Německa, do tuzemské politiky zasáhl. V roce 1999 se stal prvním nezávislým senátorem a triumfoval už v 1. kole se ziskem přes 70 % hlasů, když v Praze 1 (kde kandiduje i teď) převálcoval třeba herečku Jiřinu Jiráskovou či Ivana Medka, někdejšího kancléře Václava Havla. Před 21 lety musel v kampani čelit útokům zpochybňujícím jeho sexuální orientaci. „Homosexuál v Senátu? Proč ne. Václav Fischer do Senátu. Čtyřprocentní menšina,“ objevilo se tehdy na billboardech, na což Fischer s klidem reagoval: „Moje orientace je bohatší. Můj život doprovodilo mnoho žen a také několik mužů a já jsem se tím nikdy netajil.“ Svou senátní činností se pak ale do historie nijak zvlášť nezapsal, po třech letech skončil a následně se do problémů dostaly i jeho společnosti, o něž postupně přišel. Kvůli tomu vedl s Českem tři arbitráže za desítky miliard. Dvě prohrál, třetí zatím neskončila. Fischerův volební úspěch v nabitém obvodě je pravděpodobný zhruba jako přistání UFO na Václavském náměstí.
Pokračování 7 / 8
Železná rezerva Trikolóry
Vladimír Železný (75)
„Dobrou chuť, pokud právě obědváte.“ Pořad Volejte řediteli, plyšový pes Novák a první – a od té doby nejsledovanější – soukromá televize v České republice. A taky arbitráž, která vyšla Česko na deset miliard korun, podmínka za krácení daní při dovozu obrazů, pětiměsíční a nepříliš úspěšné působení v čele další soukromé televize (tentokrát s minimální sledovaností)… Rodák z Kujbyševa Vladimír Železný, který jde do nynějšího volebního klání na Znojemsku v dresu Trikolóry, je muž s pestrou minulostí. Také v politice už má za sebou úspěchy i neúspěchy. V roce 2002 suverénně vyhrál senátní volby, když jako jediný kandidát v Česku získal tehdy ve znojemském obvodě hned v prvním kole nadpoloviční počet hlasů. O dva roky později se stal dokonce europoslancem. Rok poté založil stranu Nezávislí demokraté a… od té doby šel od prohry k prohře. V roce 2006 propadák ve volbách do sněmovny, v roce 2009 totéž při evropských volbách, před šesti lety až 6. místo z osmi kandidátů při pokusu o návrat do Senátu. „Není mi jedno, že současný svět se asi zbláznil. Vracím se do politiky hlavně kvůli svým dětem,“ vysvětluje teď další pokus o návrat. Téměř jistě ovšem myslí jen syna a dceru, jež má s druhou manželkou. Syn Jakub, kterého má z prvního manželství a jenž je jedním z nejveřejnoprávnějších moderátorů veřejnoprávní České televize, by se podle všeho bez otcovy kandidatury za stranu Václava Klause mladšího docela rád obešel.
Pokračování 8 / 8
Profesionální syn obhajuje mandát
Jiří Dienstbier (51)
Ještě chodil na vysokou školu a už byl v roce 1990 poslancem za Občanské fórum. Z toho ale přestoupil do neúspěšného Občanského hnutí a do poslanecké lavice už se nikdy nevrátil. Z komunálních pozic se pak různě snažil ovlivňovat politiku v Praze a uvnitř ČSSD, do níž vstoupil v roce 1997. Jeho pozice většinou souvisela s tím, které partajní křídlo mělo právě navrch – progresivistické klice levicových intelektuálů zaměřených primárně na ochranu menšin a problematiku genderu se líbil, tradičním sociálním demokratům hájícím „lidi práce“ moc ne. Jednou se tak syn prominentního disidenta stal třeba kandidátem ČSSD na pražského primátora, aby o něco později uraženě rezignoval na zastupitelský mandát, protože nemohl prosadit svou. V první přímé prezidentské volbě kandidoval za stranu z Lidového domu na hlavu státu, ale skončil až čtvrtý s pouhými 16 % hlasů. Přesto z něj o dva roky později jeho partajní kolega a spřízněnec Bohuslav Sobotka udělal ministra pro lidská práva a rovné příležitosti. Což bylo místo pro Dienstbiera jako stvořené – úřad s honosným názvem, ve skutečnosti tak zbytečný, že z patnácti dosavadních vlád od vzniku samostatné České republiky byl jen ve čtyřech z nich. Skutečný volební úspěch zatím Dienstbier předvedl jen v senátních volbách – v roce 2011 se stal poprvé senátorem na Kladensku po svém zemřelém otci. Je otázkou, zda tehdy lidé dali hlas jemu, nebo vzpomínce na otce disidenta. Pravdou ale je, že o tři roky později junior mandát obhájil a ve stejném obvodě to teď zkouší do třetice.
