Policie a soudy si s Babišovými kauzami neporadí. Dokud je u moci…
V neděli přišla zahraniční i domácí média s poměrně brizantní zprávou. Netýká se jen Česka, ale taky Česka. Mezinárodní konsorcium investigativních novinářů (ICIJ) přineslo v rámci projektu Pandora Papers informaci o podezřelých transakcích několika stovek veřejně činných osob – mimo jiné i premiéra Andreje Babiše.
Pan Babiš nechal podle této informace v roce 2009 „anonymně a diskrétně“ založit firmy v daňových rájích. Pak z jedné do druhé přesunul částku 381 milionů Kč za účelem nákupu luxusních nemovitostí ve Francii. Celé schéma prý nese znaky praní peněz.
To je jistě závažná věc, která musí být prošetřena. Informacemi se bude zabývat Národní centrála proti organizovanému zločinu.
Případ má u nás mimořádnou atraktivitu. Jednak je před volbami a jednak zatímco politikou už tradičně lehce opovrhujeme, věříme, že to, o co ve skutečnosti jde, je mravnost. A mravností se rozumí to (jen to), že člověk nekrade. Pan Babiš vstoupil do politiky s tím, že dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, kdežto teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.
V ideálním modelu demokracie místo parlamentní žvanírny přicházejí ke slovu prokurátoři a policisté podporovaní „investigativci“. V čisté podobě jsme to zažili v revolučním roce 2013. Na tiskových konferencích a v médiích hřměly tirády o korupci, která proniká společností od hospodářství přes politiku po justici. Pan Babiš se na nich svezl k moci. Teď se jeho kariéra otřásá.
Pan Babiš vytvořil za velké podpory veřejnosti (tj. nás všech) mocenský útvar zahrnující obří koncern, silné politické uskupení a mohutné mediální impérium. Je to politická záležitost. Policisté a prokurátoři si s ní sami neporadí, naopak – mocenský útvar si snadno poradí s nimi. Poradit si s ní můžeme my občané ve volbách. Musí v tom ovšem být také jisté pokání. Musíme napravit to, co jsme v předchozích letech a volbách sami, odpusťte mi ten výraz, zkurvili.
Koho nemáme volit, už snad víme. Bohužel ti, které volit máme, se dost důrazně nepřihlásili. Často nás krmili spíš tzv. nechumelismem: nebojte se, demokracie jde dál, nic moc se neděje.
Pane Bože, smiluj se nad Českou republikou.
