V boji o prezidenta dnes mohou proti sobě stát vyzrálý kandidát a i babička Mary, která „do boje plula za kovboje“
Přímá volba prezidenta byla chyba, říká emeritní soudce Ústavního soudu Stanislav Balík, dnes děkan právnické fakulty v Plzni. Uznání oprávněnosti kandidatury Denisy Rohanové podpořené podpisy bývalých poslanců komentuje ironicky „dovedeno ad absurdum, mohl bych začít sbírat podpisy současných senátorů pro ještě nenarozenou vnučku pro prezidentskou volbu v roce 2072“.
Dvanáct kandidátů na Hrad bylo ministerstvem vnitra odmítnuto kvůli tomu, že nedodali bezchybných padesát tisíc podpisů občanů – mezi nimi například podnikatelé Karel Janeček, Tomáš Březina a Karel Diviš. Ten tvrdí, že měl původně po vlastní kontrole 62 600 podpisů a ministerstvo uznalo jen 49 884. Považujete náš systém kandidátské kvalifikace za správný a věrohodný?
Přiznám se, že úředníkům Ministerstva vnitra a soudcům Nejvyššího správního soudu nezávidím. Předpokládám, že četli Gogolovy Mrtvé duše, román, jehož hlavní hrdina Čičikov vykazuje mrtvé nevolníky, aby získal větší výměru přidělované půdy. Oč je snazší nechat grafologem zkoumat pravost jednoho – pro rozhodnutí trestního senátu důkazně důležitého – podpisu v trestní věci jednoho z prezidentských kandidátů. Již proto, že není v lidských silách všechny podpisy narychlo bezchybně zkontrolovat, není tato forma vhodná. Nedovedu si představit, že by se v krátké lhůtě rozhodovalo o tom, zda poté, kdy bude uznatelných 49 999 podpisů, je uznatelný i ten padesátitisící. A to po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu může věc pokračovat ještě u Ústavního soudu… Tento problém se přitom netýká pouze těchto prezidentských voleb, je to systémová věc.
V sousedním Rakousku stačí v přímé prezidentské volbě k zapsání kandidáta pouze šest tisíc podpisů ověřených voličů. Nebylo by to vhodnější i u nás?
V Polsku před jeho nešťastným trojím dělením na konci 18. století měl každý poslanec Sejmu liberum veto. Jeden hlas stačil k tomu, aby usnesení nebylo přijato. Však to také výrazně ochromilo fungování státu, což je ostatně výslovně vyjádřeno i v polské Ústavě z roku 1791. Odpovím otázkou: A nestačil by nakonec třeba, obdobně jako nabízel biblický Lot ověřený podpis jediného spravedlivého?
Pochybnosti provází i uznání kandidatury Denisy Rohanové, která odevzdala listinu už loni v říjnu s podpisy dvaceti tehdejších poslanců z ČSSD a KSČM. Ani jeden z nich už poslancem není. Právníci se neshodnou, zda taková kandidatura je či není podle zákona platná. Jaký je váš názor?
Typický přiklad naplnění sentence: Dva právníci, tři názory. Jestliže podle čl. 56 odst. 8 Ústavy vyhlašuje volbu prezidenta předseda Senátu nejpozději 90 dnů před jejím konáním, pak lze teleologickým výkladem dospět k závěru, že se jedná o senátory a poslance, kteří jsou ve funkci v období vyhlášení termínu volby. Jinak bych – ad absurdum– mohl začít sbírat podpisy současných senátorů třeba pro ještě nenarozenou vnučku pro prezidentskou volbu v roce 2072. Ta by se v tomto nástinu absurdního dramatu v případě, že by se ústavodárce vrátil k volbě prezidenta parlamentem, mohla dovolávat legitimního očekávání. Vzpomeňme si ostatně na vcelku nedávný polský příklad jmenování soudců Ústavního tribunálu ještě před tím, než stávajícím soudcům vypršel mandát. Právníci i politologové na to měli většinově vcelku jasný názor, že to není ústavně konformní.
Je mix občanské podpory na jedné straně a podpory zákonodárců na straně druhé pro prezidentské kandidáty podle vás vůbec správný?
Nebudu říkat, že je či není správný. Za sebe mohu říci, že se mi vůbec nelíbí. Bližší je mi kandidatura toho, kdo získal podporu zákonodárců. Opět obrazně řečeno, takto mohou proti sobě stát pro roli prezidenta vyzrálý kandidát, který má podporu napříč politickým spektrem, proti babičce Mary, jež podle známé trampské písně plula do volebního boje za kovboje.
Opět se debatuje, zda nebylo zavedení přímé volby hlavy státu zbrklé a nevhodné. Mezi evropskými státy s parlamentní formou vlády není přímá volba prezidenta ničím výjimečným. Jaký je váš názor?
Nemusíte mi věřit, ale zavedení přímé volby jsem považoval za nešťastné a kritizoval již v době, kdy se v tomto směru připravovala změna Ústavy. Dnes se k názoru, že přijetí této novely bylo nepromyšlené a do značné míry spíše emotivní, hlásí – občas dokonce s omluvou – i ti, kdož tehdy pro tuto novelu hlasovali. Do modelu parlamentní demokracie vstoupil prvek typický pro prezidentskou republiku, aniž by byla jakkoliv modifikována úprava dělby moci. Prezidentem může být v přímé volbě zvolen kandidát bez předchozí politické zkušenosti či bez znalosti pravomocí prezidenta daných Ústavou. To se projevuje i v současné předvolební kampani, v níž se kandidáti vyjadřují k věcem, které do kompetence prezidenta nespadají, zatímco o tom, jak koncepčně budou vybírat soudce Ústavního soudu, což bude jeden z prvních a veledůležitých úkolů nově zvoleného prezidenta, se volič zatím nic moc nedozvěděl.
Na rozdíl od expertů-právníků či politologů lidé vesměs přímou volbu vítají. Pokoušel byste se o její zrušení navzdory podpoře veřejnosti? Vox populi vox dei, hlas lidu hlas boží…
Populus má zajisté svůj vox, kterému je třeba naslouchat, nelze však přehlédnout, že pokud by ke zrušení přímé volby došlo, rozhodli by o tom poslanci a senátoři, zvolení vocibus populi čili hlasy voličů. Nevynutil si ostatně vox populi onu formu volby prezidenta, z níž jsou dnes mnozí, a to použiji velmi zdvořilý výraz, rozpačití?
