Jefim Fištejn: Válka na Ukrajině v prezidentském klání aneb Část kandidátů pouze věří bludům
Rozmohl se nám tady takový nešvar, dalo by se říct spolu s učitelkou Holubovou z filmu Pelíšky. Značná část českých politiků – ti, co kandidují na prezidentskou funkci v nadcházejících volbách, i ti, co přihlížejí probíhajícímu klání – vážně věří bludům. Tuto tristní pravdu vyjevily hned první televizní debaty uchazečů o Hrad, které probíhaly ve formátu širším než „z očí do očí“.
Kupříkladu věří, že válka je jakýmsi vybočením z přirozeného, rozuměj mírového stavu a toho lze dosíci hlavně diplomatickým úsilím. Mír bývá potom spravedlivý a pevný. Tito myslitelé, holubičky míru, jsou přesvědčeni, že i v tak komplikovaném případě, jakým je vojenská agrese Ruska proti Ukrajině, je třeba jednat, jednat a ještě jednou jednat. Jakože každá válka dříve nebo později končí vyjednanou mírovou dohodou, která více méně zohledňuje zájmy a představy válčících stran. Nevím, kdo jim tuto hloupost nakukal, leč sdílí ji velká část nejen české, ale i světové diplomatické komunity. Snad je to nemoc z povolání. Nedávno tento protismyslný blud prosazoval ve svém článku i šampion pokleslé diplomacie Henry Kissinger. Svého času ve vietnamské válce zjednal trvalý mír, v němž vítězové mohli nerušeně popravit všechny nekomunistické účastníky mírové dohody.
Nevědí snad tito lidé, že v celých dějinách moderního lidstva se dá napočítat jen 250–300 mírových let a celý zbytek historie je řetězem ozbrojených konfliktů? Každý, kdo sledoval dějiny minulého století, ví, že žádná z velkých válek nebyla ukončena jinak než porážkou a kapitulací té ze stran konfliktu, která nestála na „správné“ straně dějin. Mají ponětí o tom, že války bývají různého druhu od konfliktů z rozpínavosti a touhy po materiálních ziscích až po sakrální války o náboženské principy? Hlavní zloduch naší doby Vladimír Putin jasně postuloval smysl svého nynějšího tažení: na zeměkouli není místo pro alternativní Rusko, je to zápas o prvorozenectví, o to, která ze dvou zemí bude mít právo na budoucnost.
Minulé století k nám mluví jasnou řečí: v moderní době rozsáhlá válka nikdy nekončí návratem k předchozímu stavu v důsledku domluvy diplomatů, vždy má své vítěze a poražené, nový zeměpisný stav bývá vždy výsledkem petrifikace stavu vojenského a dosažený mír je zpravidla vynuceným uznáním reality, jak se utvořila na bojišti. Právě vojenské prohry, nikoli umná hra diplomatů vedly k rozpadu všech imperiálních útvarů své doby, které bojovaly na špatné straně dějin a byly poraženy. Hrobař ruské říše Putin si myslel, že pro jeho vlast tato zákonitost neplatí, a bude donucen přesvědčit se o opaku.
Nikdy jsem neslyšel nic pošetilejšího než výrok jednoho z prezidentských kandidátů pronesený v televizní debatě: I špatný mír je prý lepší než dobrá válka. Lidská společnost tisíckrát dokázala pravý opak: Válka vždy vyrůstá ze špatného míru, ten spolehlivě plodí válku. Lidé volí raději smrt než život ve špatném míru – ten je vždy vnucený, urážející lidskou důstojnost. Teologové všech náboženství kladou proti sobě pojmy „Šalom“ a „Pax“. Šalom je harmonický stav sebeztotožnění s okolním světem, kdežto Pax je násilím vnucená představa o tom, jak má svět fungovat. V takovém „míru“ se nikdo nemůže cítit dobře – ani pán, ani jeho otrok. Proto všechny varianty znásilňujícího míru: Pax Romana, Pax Britannica, Pax Americana, Pax Sovietica končily orgiemi krveprolévání. Současné Rusko dobře vystihlo podstatu věci, když nabídlo pro své územní výboje metaforický název „donucení k míru“.
Jenže v reálném životě to tak nechodí a člověk raději umírá vestoje, než by žil na kolenou. Proto velebíme parašutisty, kteří jak tvrdili komunističtí vykladači, „přivodili na svůj národ strašnou pohromu a způsobili nespočet obětí“, spíše než generála Moravce, jenž si tupě myslel, že i špatný mír je lepší než dobrá válka.
Prezident Zelenskyj nesmírně trefně označil význam ukrajinské zkušenosti nesmiřitelného odboje: „Chceme připomenout Západu, co znamená vítězství a jaké je vítězit.“ Západ to skutečně potřebuje jako prase drbání.
Víra v to, že umná diplomacie je schopna najít společný jmenovatel mezi metafyzickým dobrem a zlem, je typickým projevem intelektuální chudokrevnosti a měla by diskvalifikovat takového kandidáta z prezidentského klání.
