Stanislav Balík: Anatomie prezidentské volby. Jaké jsou výchozí body pro druhé kolo?
Někdo nadšen, někdo zděšen, někdo naštván. To je častý osud voličů po vyhlášení výsledků. Ve dvoukolovém volebním systému je to o to těžší, že prvními výsledky nic nekončí, ale že kandidáti postupující do druhého kola potřebují oslovit co nejširší paletu zklamaných, naštvaných a zděšených voličů, aby pro ně hlasovali za čtrnáct dní.
Jak jsou na tom oba postupující kandidáti, zvlášť když se zkusíme inspirovat minulými prezidentskými volbami? Jistě, ty byly jiné, vždyť v nich obhajoval svůj mandát stávající prezident – který mívá při obhajobě výhodu. V Rakousku dokonce takovou, že většinou vyhrává už v prvním kole. To se sice M. Zemanovi v roce 2018 nepodařilo, nicméně druhé kolo už mu to jistilo.
Tak nejprve obecný pohled. Ani po vyjádření poražených kandidátů z kola prvního, koho podporují v kole druhém, není zdaleka nic rozhodnuto. Viděli jsme to před pěti lety. Kdybychom nasčítali hlasy těch, kdo podpořili Jiřího Drahoše do druhého kola, měl mít při stejné volební účasti skoro 60 % hlasů. On jich ale měl jen 48,6 %. Způsobila to jednak geniální Zemanova mobilizace nevoličů, aby do druhého kola přišli, což se mu podařilo, dále ale evidentně i to, že voliči už tolik nedají na doporučení politických lídrů a on získal i hlasy těch protikandidátů, kteří podpořili Drahoše. Ten totiž v druhém kole získal asi o 1,3 mil. hlasů víc, nicméně voličů kandidátů, kteří ho podpořili, bylo v prvním kole přes 1,6 milionu. A to ještě přišlo o 400 tisíc voličů víc než v prvním kole.
Viděli jsme to koneckonců i letos na Ostravsku. Tamní vlivné lokální a regionální figury hnutí ANO – ostravský primátor Macura a hejtman Vondrák – explicitně řekli, že nebudou hlasovat pro A. Babiše – a ten tam přesto získal dramaticky víc hlasů než ANO v posledních volbách krajských, parlamentních i komunálních. Podobnou zkušenost s tím, že už dávno nefungují doporučení, koho volit, udělala v minulých letech církev apod.
Jinými slovy – k voličům poražených kandidátů je nutno přistupovat v zásadě jako k nerozhodnutým z doby před prvním kolem. Vše je totiž otevřené. Jeden i druhý je při svém vyrovnaném výsledku potřebují přesvědčit ne jenom, aby nevolili toho druhého a třeba zůstali doma (to funguje v našich senátních volbách, kde mezi prvním a druhým kolem klesne účast o polovinu), ale aby aktivně přišli a volili právě je.
Andrej Babiš bude mít obtížnější pozici, než měl Miloš Zeman v roce 2018. A připomeňme, že tehdy Miloš Zeman zvítězil v druhém kole jen o 1,36 procentního bodu hlasů. V prvním kole měl přitom o 3,5 procentního bodu víc než A. Babiš nyní. Babišovi se může stát osudným to, co už v jiné podobě udělal v parlamentních volbách 2021 – a sice že vysál potenciální podporovatele už nyní a že možná nebude mít moc kde brát pro druhé kolo. Evidentně stáhl významnou část voličů SPD. I pro ně se zřejmě Jaroslav Bašta ukázal jako podivín. Tomio Okamura tak tyto volby protaktizoval a ohrozil svou politickou budoucnost. Jak si voliči zvyknou volit někoho jiného, v tomto případě A. Babiše, nemají moc často důvod se vracet zpět.
Vzhledem k tomu, že v zásadě nekandidoval žádný kandidát za neparlamentní opozici, je zřejmé, že jejich hlasy se koncentrovaly k Babišovi a Baštovi už nyní. Ukažme si to na příkladu typického sudetského okresu Bruntál. V parlamentních volbách 2021 tam parlamentní i neparlamentní opozice (ANO, SPD, Přísaha, Trikolóra, ČSSD, KSČM, Volný blok) získala při 58% účasti 71 % hlasů. Nyní tam při vyšší účasti (60,9 %) Babiš dostal 51,4 % a Bašta 6,2 %. Oproti potenciálu roku 2021 tak tito dva nevytěžili nějakých 13 % hlasů, což není banální zpráva. Podobně to bylo na druhé straně země – v sudetském okresu Znojmo: Babiš získal 46,5 %, Bašta 5,5 %, dohromady tedy 52 %. V roce 2021 tam ale opozice brala 65 %. Tak bychom mohli pokračovat.
Víme, že společnost je dlouhodobě rozdělena na dva v zásadě vyrovnané bloky, každý s podporou zhruba poloviny společnosti – a že se hlasy mezi nimi přelívají jen nepatrně. Je to příklad obou minulých prezidentských i parlamentních voleb. Přinejmenším část voličů dnešní parlamentní i neparlamentní opozice tak v prvním kole musela volit někoho mimo Babiše a Baštu. Velmi pravděpodobně z jejich hlasů výrazně těžil Petr Pavel, který se celou dobu kampaně snažil vystupovat nikoli jako úzce vládní či opoziční kandidát, ale jako někdo, kdo si jde pro voliče obou těchto světů. Dokázal za sebou sešikovat už pro první kolo evidentně různorodou voličskou koalici, což pro něj může být výhodou pro kolo druhé. K pestrobarevné skupině se snadněji přidá další odstín než k jednobarevné.
S odstupem je rovněž vidět správnost rozhodnutí vládní koalice nenominovat vlastního kandidáta, a to z několika důvodů. Volbám se přinejmenším zatím nepodařilo vtisknout ráz referenda o vládě, což by pro ni bylo nevýhodné. Především ale vládní koalice tím, že nepostavila vlastního kandidáta, přispěla k tomu, že se zbytečně nepolarizovala nebabišovská část voličské scény, že zůstalo o několik zbytečných politicko-společenských příkopů méně. Viděli jsme v roce 2018, že se mezi prvním a druhým kolem takové příkopy nezasypávají snadno.
Druhé kolo je přese všechno zmíněné skutečně otevřené a dopadnout může jakkoli. A není to přitom jen povinná politologická opatrnost někoho, kdo nevěští z křišťálové koule. Jakkoli se může zdát, že více výhod stojí na straně P. Pavla, A. Babiš umí překvapovat. Zdaleka přitom nereprezentuje jen voliče z okrajových částí státu či společnosti. Jeho již existující a v průběhu času se utvrzující voličská báze je mnohovrstevnatá a dokáže vtáhnout skutečně leckoho. Má-li ale někdo z kandidátů z prvního kola šanci s ním sehrát přinejmenším vyrovnanou, a dost možná i vítěznou partii, je to Petr Pavel.
