Ctirad Václav Pospíšil: Chci být občanem České republiky, a nikoli Agrofertlandu
Nesnáším lži a polopravdy. To, co předvedl pan Babiš dne 14. ledna 2023 ve své reakci na pro něho ve skutečnosti neúspěšné první kolo prezidentských voleb, je do nebe volající dezinformací. Jednalo se o přirovnání generála Pavla k panu Putinovi, což by nás mělo odstrašit a zabránit nám v tom, abychom mu v druhém kole prezidentských voleb dali svůj hlas. Pane Babiši, uvědomte si, prosím, že ze způsobu vedení volební kampaně lze snadno usuzovat, jaký byste byl prezident! Už jen pomyslet na to je hrůzostrašné!
Nejprve si dovolím podotknout, že já sám jsem nikdy nebyl ani v SSM, natož v KSČ. Coby věřící člověk jsem až do roku 1990 žil jako osoba druhé, ne-li třetí kategorie. V roce 1977 jsem vstoupil do podzemní církve jako člen Řádu menších bratří – františkánů. Výslechů, někdy trvajících i více než dvanáct hodin, a domovních prohlídek jsem musel přetrpět nepočítaně. Byl jsem obviněn z maření dozoru státu nad náboženskými organizacemi a čekal jsem na odsouzení. Nabízenou spolupráci jsem odmítl.
Dnešní puristé by mi asi vytkli, že jsem na jaře roku 1985 na soudruha majora Sýkoru křičel a poslal jsem ho do pr…, tedy tam, kde celý ten prohnilý a prolhaný systém nakonec musel skončit. Někdo by si mohl myslet, že člověku mého typu bude minulost pana Pavla zásadně proti srsti, a proto ho nebudu schopen volit. Přiznávám, že mi daná skutečnost opravdu nebyla milá. Nedám ale na první dojmy, a proto jsem o tom všem dost dlouho přemýšlel.
Měl jsem velmi nepěkné zkušenosti se soudruhy z StB, jimiž jsem z obecně lidského hlediska vždy pohrdal. Musel jsem přetrpět také dva roky základní vojenské služby. Celý život v sobě nesu následující zkušenost, o kterou se občas dělím také se svými studenty. Mezi estébáky a důstojníky lidové armády byl výrazný rozdíl, protože většina těch profesionálních vojáků v osmdesátých letech v sobě měla to, co se nazývá vojenská čest. Někteří dokonce v sobě skrytě nosili hluboké zranění, jež jim způsobilo zrádné přepadení naší republiky v srpnu 1968. Platilo to především o těch inteligentnějších. Mnozí z nich byli více vlastenci než komunisty.
Být v zahraniční zpravodajské službě, která pracovala ve prospěch republiky, není srovnatelné s udavačstvím nepohodlných spoluobčanů na rovině vnitrostátní StB. Rozhodně nemám v nenávisti každého, kdo byl v KSČ. Řada osob tam byla ze strachu, jiní z nutnosti, další bohužel kvůli vlastnímu prospěchu. Zkrátka a dobře, i mezi členy KSČ se dají nalézt oběti režimu. Podstatné je pro mne to, jak se dotyční lidé zachovali v okamžiku, kdy se stali politicky svobodnými občany demokratické společnosti. Z toho se totiž dá vyčíst mnohé i ohledně jejich předchozího života v době rudé totality.
Z chování pana generála Pavla v posledních třiceti letech mi jasně vyplývá, že se vojákem stal především jako věrný syn své vlasti, protože tento postoj je u něho stále dominantní. Sloužit v elitní jednotce vojenské kontrarozvědky musí být snem každého kluka. Kdyby tu nebyl komunismus, asi bych jako mladík vážně přemýšlel o cestě důstojníka naší armády. Nu, a kdyby mi někdo nabídl možnost realizovat se ve službě vojenského zpravodaje, asi bych tomu neodolal. Zdůrazňuji, že v době komunismu to bylo pro mne i pro mé politické nepřátele zcela nemyslitelné. Svůj život někdy popisuji jako působení agenta Božího království na zemi. Mám tedy hluboké klukovské porozumění pro volbu životní cesty, k níž se generál Pavel v mládí přiklonil. Vím také, že to nemuselo nevyhnutelně znamenat pokřivení charakteru.
Generál Pavel má evidentně vrcholnou důvěru ústředí NATO, což lze vnímat jako politické „rozhřešení“ oné socialistické minulosti. Svou věrnost vlasti i ideálům demokracie mnohočetně prokázal, takže strach z vlivu Moskvy nebo komunismu u něho považuji za cosi naprosto nepředstavitelného. Nu a ona předchozí průprava ho jistě přivedla k vysoké profesionalitě a znalostem, které mu dovolí velmi dobře porozumět způsobu myšlení těch, kdo si sami z NATO dělají nepřítele.
Pan Babiš by ovšem sám měl objasnit následující problém. Vláda, která předcházela té jeho, dojednala dodávky plynu z Norska, abychom nebyli tak děsivě závislí na Moskvě. Babišova vláda to potichu smetla ze stolu a zase nás uvrhla do naprostého energetického vazalství vůči Rusku. Divím se, že v prezidentské kampani se na tuto věc pana Babiše nikdo nezeptal. Kdo tedy nese velký díl odpovědnosti za náš současný energetický marasmus? Nebezpečí skryté podřízenosti Rusku nepředstavuje generál Pavel, nýbrž někdo úplně jiný.
Velmi pozitivně vnímám Pavlovu nestranickost, schopnost mluvit věcně, srozumitelně a jasně. Jako voják má v krvi řád, který ctí. Bude velmi dobře reprezentovat naši zemi, do které s vysokou mírou pravděpodobnosti vnese vyšší politickou kultivovanost. Snad se obklopí schopnými poradci, kteří mu pomohou orientovat se v oblastech, jež nejsou jeho doménou. Generál Pavel určitě není spasitel, čekat od něho zázraky by bylo naivní, nicméně v dané situaci jsem odhodlán mu s důvěrou a nadějí odevzdat svůj hlas, protože bude určitě mnohem lepším prezidentem než by jím byl, nedej Bože, pan Babiš. A hlavně chci zůstat občanem České republiky a rozhodně nemám zájem o občanství v Agrofertlandu.
Ctirad Václav Pospíšil, Th.D., je římskokatolický teolog, profesor systematické teologie na Teologické fakultě v Olomouci, Katolické teologické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.
