Karel Steigerwald: Lež a nenávist prohrály. Česká politika se obrátila k lepšímu
Poražena byla různorodá politika Babiše, Zemana, Okamury i Klause. A dalších. Všech, kdo říkali, že demokracie je zastaralá, že přichází nová doba, postdemokratická, tekutá, doba bažin, neodoba něčeho, čehokoliv, jen ne tohoto starého, vyčpělého, nedigitálního demokratizování, či jak tomu všelijak říkali proroci nového myšlení, kteří svůj svět hledali na Východě. Demokracie byla a ještě je v krizi. Krize je pro demokracii svého druhu normální stav, a vlastně i její podstata, naděje i síla. V krizi demokracie se vždy vynořují populisti, samovládci, zloději a válečníci, kteří krizi demokracie špatně chápou zejména pro to, že pro ně krize není rozvoj, nýbrž smrt.
Ti všichni byli v prezidentské volbě poražení celkem jednoduchou zbraní, které už v tom pustnoucím světě skoro nikdo nevěřil. Obyčejné lidské slovo, zdvořilost, věcná řeč a tolerance, racionální argumentace, to byly zbraně, které všemocného Babiše porazily. Už podruhé. Úder z této všední a obyčejné strany Babiš nečekal. Vulgarita, lež a intrika byly přeci spolehlivé zbraně. Fungovaly. A najednou už ne.
Původcem tohoto „nového smyslu“ politiky byl Petr Fiala. Ujal se vlastní silou zdevastované a polomrtvé strany ODS a začal ji naplňovat obyčejným a neokázalým zbožím, o které právě nebyl zájem. Krok za krokem šel dopředu s hesly slušnosti, zdvořilosti, realistických rozborů a poctivé praxe. Kdo hledá realistického a poctivého konzervativce, zde ho má. Fiala myslel vážně svobodu i zákon. V zlověstném svistu větrných mlýnů politiky, která se za vzývání pragmatismu už neštítila žádného smradu, v záři skandálů, intrik a podvodů, zdály se tyto hodnoty nudné, zastaralé a prázdné. A náhle začaly „všednosti“ politického Dona Kichota zabírat. Sjednotil rozeštvané demokratické strany, své hodnoty postavil do popředí a vyhrál s nimi volby. Stal se premiérem vlády, kterou z nich vytvořil. Hnutí, které vzniklo z krize demokracie, nevzalo Fialův úspěch vážně. Drobné klopýtnutí bláhového pána, porucha na cestě k naší světovládě v Čechách a na Moravě, nic víc. Stačí prý brnknout Macronovi, příteli, ten brnkne do oválné pracovny, že volal Babiš.
Stejnou cestou jako Fiala, možná i na základě své osobité úvahy, se vydal Petr Pavel do boje o prezidentství. A tytéž hodnoty opět vyhrály. Populismus utrpěl porážku sice zdrcující, ale ne definitivní. Upozornil na to sám Babiš. „Mám víc než milion vojáků, boj nekončí“, řekl ihned po vyhlášení výsledků voleb. Jako každý, kdo usiloval o moc, nepochopil hloubku a důsledky své porážky. Myslí, že se zašklebí a pojede se dál. Je prý dost receptů, jak na to. Omyl. Nejsou žádné zázračné politické recepty. Fiala i Pavel vedou politiku celkem prostou, lidskou, bez emocí a s mozkem v hlavě. Skoro bych řekl, politiku čapkovskou, rozuměj, Karla Čapka, spisovatele. Obyčejnou, racionální. S vírou a bez bludů. Ukazuje se, že zájem o takovou politiku stoupá a nikdo už ji nepovažuje za chyby naivního profesora. Po čase nás napadne, jak zásadní bylo Pavlovo vítězství v těchto volbách a jak se potom česká politika proměnila. Jistě, vyhráli především voliči. Ale měli konečně silné lídry s posláním.
Babiš Pavla pomlouval, že je kandidátem vlády. Ano, souzněním hodnot byl. A to silné pouto voliči rozpoznali. To Babiš nikdy nepochopí, je na to moc primitivní. Chtěl, aby volby prezidenta byly referendem o vládě. Stalo se tak. To nečekal.
Ale to už nám může být jedno. Začíná éra po Babišovi, po Zemanovi.
