O čem svědčí volební výsledek? Chybné strategie, občanské vzepětí a lidi jen tak neoblafnete
Velký politický střet je dobojován. O prezidentském stolci nerozhodl střet vláda vs. opozice, odehrával se podle jiných souřadnic. Andrej Babiš se snažil stavět legitimitu svého usilování o post hlavy státu na faktu, že reprezentuje opoziční voliče. A to nejenom ty, kteří volili strany parlamentní opozice (ANO a SPD), ale i ty, jejichž reprezentanti se do sněmovny nedostali (tedy prapodivná skupina Přísahy, ČSSD, KSČM, Trikolóry, Volného bloku apod.). Těžko říct, kdo se jej o to prosil.
Na tomto základě se pak pouštěl do blábolů o hrozící totalitě, kdy prý by v případě vítězství Petra Pavla tito voliči neměli zastoupení v žádné z nejvyšších ústavních funkcí. Nejspíš zapomněl – a neslouží ke cti moderátorům předvolebních debat, že mu to neuměli připomenout – že na začátku roku 2018 byl prezidentem Miloš Zeman, premiérem Andrej Babiš, předsedou Sněmovny Radek Vondráček a předsedou Senátu Milan Štěch. Byla to tenkrát také totalita?
Pavlovo rozkročení
Když se podíváme na výsledky Petra Pavla, vidíme, že přinejmenším jeden milion voličů, kteří jej podpořili, nevolili před patnácti měsíci některou ze stran dnešní vládní koalice. Jde tak přinejmenším o třetinu jeho voličů. Není tedy ani náhodou jenom prezidentem toho, o čem Bohumil Pečinka mluví jako o Česku A, tedy voličského tábora, který má blízko k současné vládě. Dokázal naplnit výzvu, o níž jsme dlouho mluvili – že jakýkoli kandidát na prezidenta, bude-li chtít vyhrát, musí převzít část voličů Miloše Zemana. A to se P. Pavlovi podařilo.
Šel tomu od začátku naproti. Neprofiloval se nijak výrazně jako vládní, či naopak opoziční kandidát. Až do prvního kola se ani moc nenechal zatahovat do kulturních válek. Až mezi prvním a druhým kolem, kdy potřeboval získat městské a obecně sociálně-liberální voliče Danuše Nerudové či Marka Hilšera (a evidentně si jeho tým vyhodnotil, že pro něj mají výrazně větší potenciál než voliči Pavla Fischera), se jasně vymezil – pro eutanázii, pro homosexuální sňatky apod. Nicméně nestavěl na tom svou kampaň, zmiňoval to spíš mimochodem. Koneckonců i tyto otázky ale mají v zásadě širokou společenskou podporu.
Jeho velká volební převaha navíc nebyla způsobena třeba městy, vidět výsledek voleb jako projev štěpení město-venkov je falešné. Petr Pavel zvítězil v řadě malých, středních i větších obcí; často i v těch, kde v prvním kole zůstal o několik procentních bodů za A. Babišem. Jinými slovy – Pavlovi se podařilo ztělesnit spojovací étos, který máme s prezidentským úřadem s výjimkou posledních cca 15 let spojený. Může tak „sjednocovat a reprezentovat“, jak zní nepsané heslo českého prezidentství.
Jezulátko nefunguje
A. Babiš měl od počátku obtížnou pozici. Štěpí společnost, jako málo kdo jiný. Má buď nadšené příznivce nebo zapřisáhlé odpůrce, málokomu je lhostejný. To ale není nejlepší start pro dvoukolový většinový volební systém. Ten má tendenci upřednostnit méně vyprofilovaného kandidáta.
ANO má s tímto volebním systémem problémy od samého začátku své existence. Není náhodou, že za dobu svého volebního usilování získalo jen 12 senátních mandátů – ze 135, které byly v letech 2014-2022 ve hře. Tedy ani ne deset procent. Do Senátu se přitom volí stejným systémem jako v prezidentských volbách. Při loňských senátních volbách v jihlavském volebním obvodu sice formálně kandidovala za ANO J. Nagyová, fakticky ale byl kandidátem A. Babiš. Už tehdy bylo zřejmé, že si vybral Jihlavsko jako jakýsi modelový obvod, v němž piloval strategii na prezidentské klání. Tehdy tam byl poražen 60 : 40. V zásadě totožný výsledek (58,3 : 41,7) pak zopakoval nyní. Je evidentní, že strop jeho podpory (a dost možná reálný strop samotného ANO v čele s Babišem) je právě na těchto cca čtyřiceti procentech.
A to je ještě výsledek, jehož je schopen dosahovat v zásadě jen za cenu bratrovražedného kanibalství. Tedy že nové voliče nezískává na úkor svých soupeřů-oponentů, ale daleko spíš na úkor svých potenciálních podporovatelů, které tím likviduje, takže se vystavuje nebezpečí, že nebude mít s kým sestavovat většiny, i když bude mít sám třeba těch čtyřicet procent. Na pochodu za vyšší podporou, za svými vysněnými pětatřiceti, čtyřiceti procenty již zlikvidoval sociální demokraty, komunisty, svou nenasytností neumožnil vyrůst Přísaze. Je na řadě SPD?
Dost možná jeho prezidentská hra neměla vítěznou variantu – vzhledem k výše napsanému. Nemusela ale skončit tak drtivou porážkou. A. Babiš udělal taktickou chybu, když vsadil všechno na kartu přitáhnutí okamurovských a vrábelovských voličů z Václaváku. To se mu sice zřejmě podařilo, nicméně za cenu dalších ztrát ve středu a levém středu volebního hřiště. Jeho neuvěřitelná kampaň překonávající všechnu ubohost, kterou jsme si kdy v politice zásluhou Jiřího Paroubka či Miloše Zemana dovedli představit, sice upevnila jeho jádro a přitáhla extrém, ale nenechala možnost pro příchod váhajících.
Nepomohla mu ani sázka na katolické voliče. Záměrně nepíšu křesťanské, protože jeho šermování s Jezulátkem muselo české protestanty odradit už z principu. I v případě katolíků šlo ale o sázku strategicky špatnou. Praktikujících katolíků je v naší zemi kolem 3-4 %. Zdaleka ne všichni byli na vážkách, pro nemalou část je Babiš prostě nevolitelný. Další část, tu, kteří jsou v zásadě někdejšími Paroubkovými sociálními demokraty chodícími do kostela, měl už před prvním kolem jistou. Ti jej volí tak jako tak. O jak velký díl nových voličů tak reálně mohl hrát mezi prvním a druhým kolem? O procento všech voličů? O půl procenta? A na ně vyrukoval s modloslužebnickým čarodějnickým „Jezulátko funguje“? Jakkoli tak pro část katolických voličů (těch, jejichž hlas získává v prezidentských volbách Pavel Fischer) zůstal Petr Pavel buď zcela, nebo jen obtížně volitelný právě kvůli své komunistické minulosti, z Babiše účelovost jeho náhlého katolického prozření jen čišela a odhaloval ji s každým dalším slovem na toto téma. Zdá se tak, že tito voliči prostě a jednoduše zůstali doma, když už si nezískal jejich důvěru P. Pavel.
Když se totiž podíváme na výsledky těch okresů, které mají větší podíl věřících, nijak dramaticky se jejich výsledky neliší od ostatních. Obvyklým modelem Babišova výsledku druhého kola je tato rovnice: jeho zisk z kola prvního + zisk J. Bašty + 2-3 % navíc. To vidíme na Šumpersku, Jesenicku, Bruntálsku, Znojemsku, Pardubicku, Chrudimsku apod. Totožný model ale pozorujeme na Uherskohradišťsku, Vsetínsku, Hodonínsku, tedy právě v oblastech s výrazně vyšší religiozitou. Jezulátko nefunguje. Deo gratias – Bohu díky!
