Přes obrovské rozdíly ve stylu, osobnostním nastavení i hodnotách, které hájili, oba prezidentské finalisty něco překvapivě spojovalo. Jejich životní příběh v mnohém odráží osud této země za posledních padesát let.
Politický život obou porevolučních republik nejvýrazněji ovlivnili dva, respektive tři muži. Všichni zastávali prezidentský úřad. Václav Havel byl osobnost, kterou do nejvyšší funkce ve státě mohl vynést pouze tak neopakovatelný proces, jakým byla listopadová revoluce. Potomek zlikvidované společenské elity, který pracoval jako pivovarský dělník i kulisák, dramatik evropského významu, jehož hry se v zahraničí inscenovaly na předních scénách, ale ve vlasti pouze v bytech a venkovských stodolách, mimořádně vzdělaný muž, který si rozuměl s filozofy i androši v zahulené čtyřce.
Zabijácké instinkty
Václav Klaus byl před rokem 1989 rozhodně méně známý než disident Havel, ale v ekonomickém prostředí měl díky své orientaci na rakouskou ekonomickou školu, reprezentovanou dílem F. A. von Hayeka, mimořádný kredit a pověst muže s jasnou vizí. Miloš Zeman hrál v rivalitě Havla a Klause často roli třetího vzadu, disponoval ovšem zabijáckými politickými instinkty a schopností využít sílu okamžiku a bombastických výroků. Poprvé to předvedl na Letenské pláni, kdy pomocí z prstu vycucaných údajů o stavu československé ekonomiky či zdravotnictví uhranul statisícové davy.
Konec jedné éry
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
