Pane prezidente, neberte nám tu radost! Hlava státu na poštovní známky už více než sto let prostě patří
Nezapírám, že styl vedení volební kampaně našeho nového pana prezidenta mne takříkajíc dostal. Klíčilo ve mně stále intenzivněji přesvědčení, že právě takovou hlavu státu bych si ze srdce přál. Na některé věci mám sice jiný názor než on, ale to je přece normální. V demokracii na to máme oba plný nárok. Jde o to, že se bude hrát fér a že už konečně pomíjí doba politiky mafiánské a hulvátské. Po vyhlášení výsledků voleb a proslovu nastávající hlavy státu jsem měl slzy v očích. Zavolal jsem staršímu kamarádu Petrovi. Omlouval se mi, že brečí jako želva, a tak jsme slzeli ve dvou.
Nosím v sobě také dědictví předků, pro které byl obyvatel Pražského hradu vždy obestřen určitou mírou posvátna. Na našeho opravdu vlastního krále jsme marně toužebně čekali několik staletí. Pak přišel prezident Masaryk, nu, a naši pradědové a dědové ho potajmu vnímali tak trochu jako zvoleného nástupce českých panovníků. Jsme republika, demokracie u nás má svou tradici, nicméně hlavní ústavní činitel je potajmu a často nevědomky vnímán tak trochu jako zvolený český král. To je fakt a nedá se s tím zhola nic dělat. Jako teolog s hlubším smyslem pro dějiny si dovolím konstatovat, že umírněné posvátno v mezích demokratické ústavy spjaté s postavou prvního muže našeho národního státu ještě nikomu a ničemu neublížilo.
S tím vcelku pochopitelně souvisejí také určité rituály. Jedním z nich je například poštovní známka s portrétem prvního reprezentanta státu. Tradice více než stoletá! Je radno takové obyčeje jen tak zahodit do odpadkového koše? Ano, v řadě jiných zemí se s podobnými vyobrazeními prezidentů na známkách nesetkáváme. Vždy se to ale dělá tam, kde v čele země stojí král nebo královna. Je to naše specifikum, které nejenom podle mne stojí za to uchovat.
Poněkud méně vážně, nicméně naprosto pravdivě si dovolím podotknout, že vedle řady zásadních argumentů pro zvolení pana generála Pavla jsem v rozhovorech s přáteli uváděl ještě jeden malý důvod, totiž sběratelský. Představoval jsem si nové známky a plakety s jeho portrétem a říkal jsem si: To bude paráda! Tomu to bude na známce slušet! V tomhle ohledu bude konkurovat i Masarykovi, všechny ostatní předchůdce hravě strčí do kapsy, a tak jsem se jako sběratel těšil na nový přírůstek do své kolekce.
Ve jménu všech malých, větších i docela největších kluků, kteří patří k národu filatelistů (filatelistku jsem v životě ještě nepotkal), si dovolím vyslovit přání: Pane prezidente, neberte nám tu radost! Víte, jak blažený je to pocit, když do sbírky přibude nová známka, případně plaketa nebo mince? To pak člověk sedí, popíjí čaj, blaženě se kochá a sahá si na věčnost tajemně přítomnou v běhu našich dnů. Dovoluji si podotknout, že i my sběratelé jsme občany, a to občany, před nimiž nyní vyvstává určitý problém. Pomozte nám ho, prosím, vyřešit.
Zejména nám starším z těch typicky mužských radostí zbylo snad už jen holení, možná zpěv a hlavně sbírání známek, plaket, mincí a tak dále. Každý správný chlap chce, aby tady po něm něco zůstalo. Pyramidu postavit nemůžeme, a tak zmíněnou funkci odkazu leckdy přejímá pěkně uspořádaná sbírka. Jistě uznáte, že připravit nás o tohle blaho by nebylo tak docela lidské. Svoji sbírku známek i plaket s portréty prezidentů vnímám jako takové malé dotýkané dějiny, protože mám před sebou jen zdánlivě němé svědky dějů minulých. Těch věcí se totiž dotýkaly ruce těch, kteří to vše prožívali na vlastní kůži. Tak ať i po nás tady budoucím generacím něco pěkného zůstane.
