Nebýt republikánů Reagana a Bushe nejspíš by komunismus nepadl
Když se Ronnieho ptali, co hodlá udělat se studenou válkou, řekl „Vyhrát ji.“ Levicoví intelektuálové a novináři se mu vysmívali, že je to hlupák. A on ji skutečně vyhrál, komunistický Sovětský svaz uzbrojil. George Bush pak dílo dokončil, v konečném roce 1989 vyvíjel silný nátlak na Moskvu, aby v osvobozujících se evropských zemích nepoužila vojenskou sílu, a jeho schůzka s Gorbačovem na Maltě v týdnu, kdy jsme v Československu měli generální stávku, byla definitivní tečkou za železnou oponou.
V 80. letech řvali politruci při vojenských školeních: „My jsme se, soudruzi, neměli zastavovat v tom roce 1945, měli jsme jít až k Atlantiku. Ale však my tam brzy dojdeme.“ Nebýt republikánských prezidentů, tak jsme tady třeba ještě stále mohli žít v nějaké verzi komunismu.
Oba jsem je potkal, byli to skvělí chlapi, otevření, pohotoví, s tím neustálým naladěním k vtipné anekdotě, k humoru. Ve skutečnosti byli ještě daleko lepší než v unylých záběrech televize. Dnes už by se prezidenty nejspíš nestali. Pro každého republikánského kandidáta je extrémně obtížné, od 90. let téměř nemožné, vyhrát volby.
Vzhledem k demografickému posunu a systému voleb — volí se po státech a státy s největším počtem volitelských hlasů, jako Kalifornie a New York, jsou největšími příjemci imigrace a trvalými državami levicové Demokratické strany. A vzhledem k levicovému mediálnímu mainstreamu, kdy každý republikánský kandidát, jakýkoliv, je programově co nejvíce a systematicky srážen.
To jde hluboko do minulosti, novináři největších amerických, z drtivé většiny prolevicových médií nenáviděli už Nixona a protežovali i levicovější protikandidáty obou výše jmenovaných, kdy Reagan byl pro ně hlupák v kovbojských botách, který může rozpoutat světovou válku, a Bush nástroj CIA.
Tato vychýlená jednostrannost, až ultralevičácká propaganda, dosáhla v posledních volebních obdobích neuvěřitelného rozsahu. Ať šlo o kohokoliv, G. W. Bushe, McCaina, či nepříliš výrazného Romneyho. Například v roce 2012, kdy ekonomika byla po prvním volebním období Obamy v horším stavu než v roce 2004 po prvním volebním období Bushe, bylo celkově daleko méně kritických a otevřených zpráv o tomto stavu.
V současných volbách se Donaldu Trumpovi podařilo oslovit třetinu až polovinu republikánského elektorátu, jež v předchozích obdobích už rezignovala a volit ani nechodila. Zároveň pak pro něj bylo obtížnější vrátit se k voličům středu. Trump si samozřejmě mnohé problémy způsobil sám svou prostořekostí.
Nelze ale přehlédnout, že výrazně aktivizoval tu část populace, která Ameriku postavila na nohy, na farmách a hospodářstvích, v malých městečkách, v Pensylvánii, Ohiu, Kentucky, Tennessee, jež tvrdě pracuje, platí daně, miluje původní étos své země, který se raketovou rychlostí vytrácí.
Bude to stačit? Nejspíše ne, levicový mainstream vládne společnosti, celý Západ oktrojuje omezování svobody, svobodného angažmá jednotlivce, propadá se do čím dál větší levicovosti.
S velkou dávkou ironie je tak možné říci, že soudruzi se k tomu Atlantiku přece jen dostali. Uvidíme, co bude dál. Nejspíše nás nečekají nejlehčí časy.
