Trumpské historky k oslavě nového prezidenta USA
Když jsme v Reflexu číslo 43 u reprodukce obálky knihy Fenomén Trump: Poslední vzpoura bílých mužů komentátora Tomáše Klvani napsali, že jde o „knihu o muži, po kterém už brzy pes neštěkne“, šeredně jsme se zmýlili. Inu, přání bylo otcem myšlenky…
Přinášíme vám recenzi chytře napsané, komplexní publikace, po které se teď v knihkupectví zapráší – neboť si spousta čtenářů připomene heslo „Poznej svého nepřítele“. Vydalo ji nakladatelství Pejdlova Rosička v září, aktuálnější než nyní už být nemůže. Vybrali jsme pro vás také pár ukázek.
Fenomén Trump: Poslední vzpoura bílých mužů (což je parafráze z článku amerického levicového dokumentaristy Michaela Moorea) je životopisná kniha, skvělá v tom, že má při jejím čtení člověk pocit, že sedí s autorem v restauračním zařízení a poslouchá volně plynoucí příběhy.
Publicista, vysokoškolský pedagog a někdejší redaktor Reflexu Tomáš Klvaňa totiž nepoučuje, ale vypráví; občas odskočí od tématu, hodí vtip či zdánlivě nesouvisející historku „z lyžování“. Přitom má ale přesně vybrané zdroje, jeho informacím i analýzám věříte stejně jako jeho pohledu na současný svět, kde všechno souvisí se vším. Díky knize pochopíte i to, proč je Trumpův populismus globálně tak nebezpečný.
Klvaňa tudíž napsal knihu, kde se dozvíte hodně nejen o Trumpovi, ale taky o autorově rodině, o jeho prvním i mnoha dalších pobytech ve Spojených státech, o systému fungování amerických médií a dalších zkušenostech očitého svědka a spoluúčastníka amerického života. Kupte si ji; při kavárenských politických debatách budete za hvězdy, i když se budete bavit třeba o našem prezidentovi. Ono totiž opravdu všechno souvisí se vším…
A několik proroctví a donaldovských špeků z knihy Tomáše Klvani:
„Trumpů je na světě mnoho, v každém z nás z něj přebývá aspoň část, ale jen jeden je The Donald. Jenom v New Yorku se mohl ze syna realitního magnáta stát realitní magnát-celebrita jeho ražení. Představte si třeba Luďka Sekyru nebo Sebastiana Pawlowského a la Trump v Praze. Nejde to. Jen v Americe, dané současnými a historickými parametry, mohl Trump proměnit svoji slávu v politický úspěch, ať už skončí jakkoliv.“ (str. 233)
„Trump není jediný populista, který strach z měnícího se světa využívá k politickému prospěchu, je jen nejviditelnější a potenciálně nejnebezpečnější. Bez ohledu na jeho úspěch či neúspěch tu jeho voliči zůstanou, jen se jich ujme někdo jiný. Trump a na levici Sanders přivedli do volebních místností nové voliče a rozšířili tak okruh politicky zapojených lidí, což je pozitivní. Lidé angažovaní, byť jen prostřednictvím voleb, cítí, že se jejich hlas počítá, že jsou reprezentováni, cítí se být součástí systému, a nikoliv jako jeho vyhnanci, o nichž rozhodují vzdálené elity. Nechtějí systém zbořit, jen změnit. Na liberálních politicích je, aby aspoň některým dokázali vysvětlit, co, jak a proč v demokracii funguje a co ne. V nynějším politickém klimatu to není jednoduché a liberály čeká řada zkoušek. Směřujeme k jinému typu demokracie, než na jakou jsme byli v Evropě a Americe v posledních desetiletích zvyklí – drsnější, nestabilnější, méně slušné, ovlivňované extremisty.“ (str. 232)
„Donaldovo klaunství mělo také temnější kontury. V rozhovoru s enfant terrible rozhlasových talk shows Howardem Sternem se bavili, jak jinak, o Melaniiných sexuálních atributech (Trump si pochvaloval, že družka poctivě a bez řečí bere každý den pilulky), načež se Stern rozhodl otestovat manželovu loajalitu: Představ si, že Melania bude mít hroznou autonehodu, která ji znetvoří, znehybní její ruku, poškodí nohu, pod okem bude mít hnisavý červený flek — zůstaneš s ní? „A co prsa, jak vypadají?“ ptá se zvědavý Trump. Stern ho ujistil, že prsa budou okay. Pak jo, samozřejmě, Trump zůstane milé po boku. „Protože to je důležité,“ zdůraznil. Berme to jako šatnový humor dvou přestárlých puberťáků, což je nejlepší možná varianta, k nim nejmilosrdnější.“ (str. 22)
„Každý expert, s nímž jsem tehdy mluvil, považoval Trumpův vzestup sice za pozoruhodný, avšak dočasný. Všichni očekávali, že Donald brzy vyhoří a všechno se vrátí do očekávaného normálu: favority budou Jeb Bush, syn a bratr prezidentů a velmi úspěšný bývalý guvernér Floridy, jeho někdejší chráněnec Marco Rubio, mladý senátor za Floridu a úspěšný guvernér středozápadního státu Wisconsin Scott Walker. V Kalifornii jsem měl tehdy schůzku s politologem Francisem Fukuyamou, jenž nevěděl, co si má o Trumpovi myslet, a jen špatně maskoval pohrdání při vyslovení jeho jména. O několik dní později jsem v hlavním městě obědval v restauraci Morton’s Steakhouse nedaleko Bílého domu s vydavatelem a konzervativním komentátorem Billem Kristolem. Ani on se Trumpa nebál. Situace se během následujících měsíců měla dramaticky změnit. Na jaře 2016 už Kristol ve svém týdeníku Weekly Standard psal jednoznačně: Trump nemá ani kvalifikaci, ani potřebný temperament na to, aby byl prezidentem. Co se tedy stalo? Fenomén Donald Trump je příběhem proměny současné Ameriky v posledních pětadvaceti letech. Ještě než jsme se s Kristolem rozloučili na červené dlažbě chodníku Connecticut Avenue, probrali jsme slabý výkon guvernéra Bushe v clevelandské debatě. Bill si všiml, že nejmladší z rodu Bushů je trochu zrezivělý. „Uvědomte si, že poslední kampaň, kterou vedl, byla ta v roce 2002. Od té doby se svět změnil. Tehdy byl internet v začátcích, neexistoval Twitter ani Facebook.“ Kristol si však myslel, že se Bush rozhýbe, a v tom jsme se oba pletli. Změna je klíčové slovo a média v ní hrají rozhodující roli.“ (str. 26)
