Chtějí-li politici hlasy obyčejných lidi, měli by se jim představit jako běžní a chybující smrtelníci
Blížící se termín voleb do Poslanecké sněmovny přinese do české kotliny dvě tradiční „jistoty“ – předvolební klipy a stranické, programové či kandidátské písemné elaboráty všeho druhu. Zatímco klipy se v mnoha případech stanou terčem parodie či posměchu, u písemných „projevů“ to bude mnohem složitější. Nejprve bude velice těžké je napsat a poté i přesvědčit lidi, aby se do nich podívali a pak – alespoň jejich část – i přečetli.
A čeští politici jakoby tíhu tohoto úkolu znali. Ostatně není to zas až tak dávno, kdy místopředseda ČSSD a šéf české diplomacie Lubomír Zaorálek s pokusem o nadsázku uvedl, jaký to je problém, když voliči sociální demokracie nečtou a tudíž i neznají její stranický program. Zcela však „zapomněl“ se ptát po příčině této skutečnosti. Tedy, čím to je způsobeno?
Stejné sebereflexe by se však měly dopustit i jiné strany. I ony vytisknou desítky tisíc letáků, plakátů, brožur a dalších tiskovin, ale přitom vůbec nebudou vědět, kdo a zda je bude číst. Vědí, jak moc přitažlivou a záživnou podobu mají dát knížce či brožuře, jejímž úkolem je přilákat voliče k urnám a k tomu především získat jejich hlas? Nechme se překvapit.
Nabízí se i jiný náhled na celou problematiku. Když na začátku června křtil svoji knihu „Na život!“ předseda lidovců Pavel Bělobrádek, vyjádřil se jeden z kmotrů tohoto literárního počinu Petr Pithart v tom smyslu, že podobné dílo jako stávající místopředseda vlády by měli vytvořit i další politici.
Minimálně v jednom ohledu měl někdejší dlouholetý šéf Senátu pravdu. Bělobrádkův počin totiž obsahuje něco, co čeští voliči ještě v takové míře a hloubce nepoznali. Vedle obvyklých politických proklamací a přežvýkaných stranických postulátů v něm šéf lidovců zcela odkryl svoje niterní hodnotové ukotvení, vztahy v rodině, nemoc, ale i své četné chyby a neúspěchy. Ukázal takřka vše, ponechal si na sobě jen pomyslné trenýrky. Něco takového česká politická autobiografická literatura nezná. O to více uvěřitelněji a srozumitelněji však kniha vyznívá.
Vzhledem k tomu, že Pavel Bělobrádek vydal svou knihu jako první z vrcholných politiků před těmito volbami, lze jeho spisek považovat za jakési měřítko a podle něj porovnávat díla dalších stranických předáků. Nicméně budou nějaká? Zatím se ve veřejném prostoru mluví o knize Andreje Babiše, kterou představí v nejbližších dnech a v níž představí své sny, když „náhodou spí“. Ale co další strany a jejich lídři? Napíše něco Miroslav Kalousek, Petr Fiala, Vojtěch Filip či Bohuslav Sobotka (nebo někdo jiný z těchto stran)?
Aniž bych věděl či jakkoliv tušil, zda tak učiní, myslím, že by měli. A nejspíš by se měli inspirovat i Bělobrádkovou knihou. Jedině tak mohou doufat, že si jejich myšlenky – i když nepochybně protknuté stranickým programem - alespoň někdo přečte. Voliče nezajímají suché programové fráze a sliby (které stejně pak strana nesplní, protože je v koalici, protože atd...), ale víc by je zaujala zpověď politika jako člověka a popis jeho pouti životem.
Vše o parlamentních volbách 2017 na Reflex.cz >>>
Chápu, že někteří s tím mohou mít problém, protože psát sám o sobě vše po pravdě někdy bolí. Na druhou stranu, každá strana má své pevné voličské jádro a to má vše jasné bez ohledu na letáky či předvolební debaty. Ale pak je tu velká skupina těch, kteří jasno nemají a hledají někoho nebo některé, s kým se mohou ztotožnit. A v tom právě otevřené zpovědi politiků mohou pomoci. Nezapomínejme, že k posledním sněmovním volbám nedorazilo přes 40 procent oprávněných voličů. Řada z nich nepřišla proto, že nechtěla volit hesla a vyretušované obličeje, ale lidské příběhy. Bude to letos jinak?
