Hayato Okamura: Unie potřebuje reformy, podkopávat ji je ale osudová chyba
Silně věřící katolík, křesťanský demokrat, zastánce Evropské unie a umírněný, klidný člověk – zkrátka dokonalý protipól mladšího bratra Tomia. To je Hayato Okamura, tlumočník, který se bude v říjnu v dresu KDU-ČSL ucházet o křeslo poslance. V politice chce očistit rodinné jméno a prodat zkušenost imigranta, který přijal za svůj český způsob života: „Prožil jsem na vlastní kůži kulturní šok, prošel jsem cestou integrace a zvolil jsem si, že chci v evropské civilizaci zakořenit. A vychoval jsem v tom smyslu svých pět dětí,“ vypráví s úsměvem.
Do KDU-ČSL vstoupil teprve před dvěma lety a už se mu v ní povedl málo vídaný kousek – ve stranických primárkách předskočil řadu matadorů a dostal se na páté místo pražské lidovecké kandidátky (po sloučení se Starosty bude kandidovat jako devátý). V rozhovoru pro reflex.cz vysvětluje, proč by pro nás podle něj bylo výhodné přijmout euro, proč odmítá spolupráci s Andrejem Babišem a jaký recept má na ozdravení Evropské unie.
Proč by vás měli lidé volit poslancem?
Protože přicházím do voleb s jedinečnou osobní mezinárodní zkušeností – se zkušeností migranta, s vlastním prožitím integrace v naší dost odlišné a tehdy pro mě vzdálené kultuře. Mluvil jsem o tom už mnohokrát, mám česko-japonsko-korejské kořeny a v dětství jsem prožil osm let v Japonsku. Do Prahy jsem se s maminkou a bratry přistěhoval v deseti letech. Takže jsem na vlastní kůži zažil to, čemu se říká kulturní šok, prodělal jsem tu mnohaletou cestu integrace v českém prostředí.
Dá se to pro politika využít třeba v tématu migrace do Evropy?
Jsem o tom přesvědčen. Fenomén migrace je velké historické téma naší doby. Migrační krize je v současnosti poněkud utlumená, ale ten problém bude v příštích letech pokračovat. Nedávno jsem slyšel z úst bavorského premiéra, že střízlivý odhad je, že v příštích několika letech zamíří do Evropy asi 20 milionů migrantů. To znamená, že ten jev bude přítomen a politici ho budou muset řešit. A sem právě přicházím já se svou zkušeností.
Smíšené kořeny má i vaše manželka, je to tak?
Ano, a to česko-rusko-ukrajinské. Polovinu života ale Ludmila prožila v německojazyčném prostředí v Rakousku. Takže doma denně s dětmi mluvíme česky a německy. Já sám pracuji s japonštinou. Takovýto mezinárodní přesah je velikou výhodou pro mé politické angažmá.
Cítíte se i tak být Čechem? Co je pro vás v identitní otázce to hlavní?
Řeknu to tak, jak jsem to sám prožil. Víte, být rozkročený mezi tak odlišnými civilizacemi jako jsou česká, potažmo evropská a ta východoasijská japonská, to není nic snadného. Je to obohacující, ale v osobním životě i bolestné. Sám jsem prošel tou cestou, a pochopil jsem, že chci v jedné z těch civilizací hluboce zakořenit. A zvolil jsem si tu českou, evropskou, inspirovanou mimo jiné i křesťanstvím. A vychoval jsem v tomto smyslu i svých pět dětí. Nebráním se tomu, aby se učily další jazyky a udělaly zkušenosti jinde. Ale pokládám za zásadní, aby někde byly zcela doma.
Jak to ale s tou zakořeněností má lidová strana? Mívá často pověst těch, kteří půjdou s každým…
Není pravda, že by lidovci šli s kýmkoli. Je jasné, že v žádném případě nepůjdou do koalice s extremisty. To znamená s komunisty, kteří jsou bohužel stále ve vysoké politice, a nešli by ani s krajní pravicí – s SPD mého bratra Tomia.
A co hnutí ANO, se kterým přes kritiku lidovci doteď vládli?
K němu se lidovci staví s velkou rezervovaností. Sám nepokládám ANO za standardní demokratickou politickou stranu. Je to strana jednoho muže a je ve skutečnosti pro naši demokracii ohrožením. Lidovci v současnosti představují co se týče politické kultury jasnou kvalitu, důsledně stojí za parlamentní demokracií, jednoznačně stojí za Evropskou unií a západní orientací společnosti. Křesťanská demokracie je v Evropě etablovaná značka, vzorem je mi bavorská CSU, která vládne spolkové zemi v jižním Německu nepřetržitě celé poválečné období. A právě pod jejím vedením se Bavorsko, které ještě těsně po válce bylo převážně zemědělskou oblastí, proměnilo v zemi se špičkovým průmyslem postaveným na vyspělých technologiích. Jeho obyvatelé mají v mnoha směrech vysokou kvalitu života. To je pro mě vzorem, jak by to mohlo být i u nás.
Vše o parlamentních volbách 2017 na Reflex.cz >>>
Je ale jméno křesťanských demokratů dost silné na překročení deseti procent potřebných pro vstup do Sněmovny?
Určitě ano. Myslím, že pro lidovou stranu v koalici se Starosty bude tentokrát hlasovat i mnoho lidí, kteří například nejsou nijak spjati s církevním prostředím. Budou ji volit jako stranu, která je v dobrém slova smyslu středová, brání se extrémům, klade důraz na důstojnost a svobodu jednotlivce, ale i na rozumnou míru solidarity, která je tmelem každé společnosti. Představuje hodnoty, které jsou společné všem rozumně uvažujícím lidem.
Jak moc vám při vaší činnosti pomáhá známé jméno? Je výhodou, že se nemusíte všem představovat?
Je jasné, že naše jméno je díky Tomiovi ve společnosti známé. To je empirický fakt a já s tím musím nějak žít. Nemůže to být ale překážka pro to, abych se sám podle svého svědomí politicky angažoval. Jsem přesvědčen, že jednám správně.
S bratrem jste měli v poslední době dost konfliktů. Jak by to vypadalo, kdybyste byli po volbách oba poslanci?
Jestli to tak skutečně bude, samozřejmě nevím. Kdybychom byli v parlamentu oba, tak by mi to, když mluvím sám za sebe, nijak nebránilo službu poslance celé naší veřejnosti konat svědomitě a se vší vážností. To, že by ve sněmovně seděl i můj mladší bratr, by mi v tom přece nijak nebránilo.
Jak podle vás lidovci vyšli z vládní krize?
Myslím si, že lidovečtí ministři při vládní krizi obstáli. V rozhodujících momentech se jasně vymezili proti sklonům prezidenta Zemana porušovat ústavu a dokázali také pojmenovat nemorálnost jednání Andreje Babiše. Jako jeden moment, kterého jsme si všimli, uvedu, že když se Pavel Bělobrádek zúčastnil jednání s prezidentem Zemanem a zástupci ostatních stran koalice v Liberci, setkal se pak venku s prodemokratickými demonstranty. Šel normálně mezi ně a mluvil s nimi jako rovný s rovnými. To byl pěkný moment.
Říkal jste, že lidovci chtějí být mimo jiné alternativou vůči ANO jako straně bez funkční vnitřní demokracie. Do vlády jste s ním ale vstoupili v době, kdy to už bylo jasné a o Babišově střetu zájmů se vědělo. Je takový obrat před voliči obhajitelný?
Je to v pořádku. Tady se musíme vrátit do situace po minulých volbách. Z těch ANO vyšlo jako překvapivě silné a hrozilo, že by mohlo jít do otevřené nebo skryté koalice s komunisty a tehdy ještě Tomiovým Úsvitem. To by byla velmi nebezpečná varianta, která by znamenala zásadní ohrožení naší liberální demokracie z extrémních pozic. Úmyslem lidoveckých vyjednavačů bylo toto nedopustit. Byl to státnický krok ve prospěch zachování fungující parlamentní demokracie. Nyní jsme naopak na konci volebního období, situace je otevřená a je třeba jít svojí cestou a vůči ANO se jasně ohradit.
Je pro vás možností i tzv. koalice všech proti Babišovi?
Pokud by mělo jít o zmiňovanou koalici lidovců a STANu, ČSSD, ODS a TOP 09, tak by pro mě taková velká demokratická koalice byla myslitelná. Ta varianta přichází v úvahu, nebyla by špatná.
Taková vláda by sice asi zaručovala zachování demokracie, co by ale mohla prosadit? Názory například ČSSD a ODS jsou už z podstaty antagonistické.
V českém prostředí vládnou vždy koalice. To s sebou nese u rozumných politiků schopnost jednání a kompromisu. Rozumný a ospravedlnitelný kompromis ke koaličnímu vládnutí patří a nezáleží přitom na počtu stran. Ať už jsou v koalici dvě strany nebo pět, tak pokud mají politici dost dobré vůle, na programu se shodnou. V Německu několikrát vládla pravo-levá koalice CDU/CSU a SPD a taky se uměli dohodnout, Německo tehdy fungovalo dobře.
Před rokem a půl se zdálo, že protiimigrační strany u nás půjdou ve volbách nahoru. Nakonec dnes atakuje 5 procent akorát SPD, o nějakém Konvičkovi nikdo neví. Jak v tomto Češi působí na vás jako imigranta? Máme v krvi sklon k nacionalismu, nebo se tím jen zbytečně straší?
Chci zdůraznit, že křesťanská demokracie staví na první místo bezpečnost občanů, to je jasná věc. O tom člověk v době teroristických útoků napříč Evropou nemůže ani pochybovat. Klademe důraz na fungování policie, bezpečnostních složek, případně i zapojení armády ve spolupráci s občany. Zajistit bezpečnost je imperativ, který nejde pominout. Často se pak dnes mluví o tom, že máme svoji vlastní evropskou civilizaci - a jedním z jejích pilířů je i křesťanství. To nás pak i ve složitých situacích vede k hledání řešení inspirovaných lidskostí a prostým soucitem.
Co tím myslíte?
Solidaritu vůči potřebným doma, ale i těm, kdo přicházejí odjinud. Jako politik však přitom musím stát nohama na zemi, musím být realista. I kdybychom měli pomáhat, tak jistě tak, aby se loď Evropy nepotopila. V těchto mantinelech bych pak hledal řešení. Problém migrace je tak dlouhodobý a složitý, že na něj nejsou jednoduché odpovědi. Ti, kdo tvrdí, že znají jednoduchý recept, nemluví pravdu, jsou to populisté.
Za svůj vzor považujete kancléřku Angelu Merkelovou. Není ale zástupcem toho politického proudu, který teď ustupuje? Zdá se, že hlavní slovo začnou mít méně výrazní centristé jako Macron a populisté typu Corbyna či Wilderse…
Mně leží na srdci demokracie a dobře fungující, prosperující společnost. K tomu je zapotřebí, abychom byli dobře ukotveni v Evropské unii. Netvrdím, že je unie dokonalá, potřebuje různá vylepšení, reformy. Ale podkopávat ji by byla osudová chyba. Náš nevelký český národ, navíc uprostřed kontinentu, nedaleko od Ruska, potřebuje dobré mezinárodní zarámování. A to nám vedle NATO dává Evropská unie. Je důležité stát za Evropou, já za ní - stejně jako paní kancléřka Merkelová - rozhodně stojím.
S jakými prioritami se to pojí doma?
Co se týká naší vnitřní situace, je do budoucna důležitý růst střední třídy, životní úrovně a vzdělanosti. Aby rostly další generace a rodily se děti, kterým se dostane dobrého vzdělání. Vedle evropské a mezinárodní politiky bych za svoji doménu v případě zvolení považoval i oblast rodiny a školství. Naše společnost má do budoucna šanci obstát pouze tehdy, když bude mít vysokou úroveň vzdělanosti a ta úroveň bude stoupat. Vzorem nám mohou být Finové nebo Singapurci. Češi mají dobře našlápnuto, např. naše vysoké školy jako Karlova univerzita nebo ČVUT mají už dnes vysokou úroveň. Důležitá je taky rovnost příležitostí, i děti z horších majetkových poměrů musejí mít možnost se kvalitně vzdělávat.
Jste pro přijetí eura?
Mám-li odpovědět krátce, tak ano. Lidovci mají přijetí eura v programu, ačkoli ne s přesným datem. Sám za sebe si myslím, že naše ekonomika je na tom tak dobře a přijetí eura by bylo tak pozitivním impulsem pro naše hospodářství, že by nebylo nereálné ho přijmout už v příštím volebním období. To je můj osobní názor. I ekonomové potvrzují, že pro naši proexportní ekonomiku by bylo přijetí eura výhodné. Pomohlo by ke zdravé konkurenci, která by podnítila kvalitu našeho výzkumu, technologií. Zvedaly by se pak platy našich lidí, mohly by se postupně dostat na úroveň Němců nebo Rakušanů.
Podle průzkumů ale s přijetím eura zatím většina Čechů nesouhlasí. Mělo by o něm proběhnout referendum?
Pokud vím, tak už o tom referendum proběhlo, když se řešil vstup do Evropské unie. Opakované referendum je nadbytečné. Ostatně výhody přijetí eura jsou do očí bijící. Ten krok samozřejmě vyžaduje odvahu, změna měny je také psychologická záležitost. Mělo by to ale pro nás i kladný symbolický význam. Přijetím eura bychom dali znovu jasně najevo, že chceme patřit k Západu a řadíme se k jádru unie a že se jednoznačně politicky distancujeme od Ruska.
Tím se to téma ale zase politizuje. Obecně vzato, měla by se unie reformovat? A jakým způsobem?
Podle mě není na místě nějaká strukturální reforma, v tom jádro pudla není. Je zapotřebí si uvědomit, jak projekt jednotné Evropy před 70 lety vznikl. Základem byla otřesná historická zkušenost světové války. V době, kdy byla v Německu a Polsku rozbombardovaná města, tak se mnozí čelní evropští politici rozhodli, že něco tak hrozného se už nesmí opakovat. Podali si ruce a zřekli se národního egoismu, který vedl k válkám. To je podstata Evropské unie, na ni jsme trochu pozapomněli, stejně jako na to, že není samozřejmé mít v Evropě mír. Že spolu Němci a Francouzi už 70 let neválčí a tak dobře spolupracují, politicky i ekonomicky. Nesmíme zapomenout na to, že je to jedinečné společenství stability a blahobytu. Nic takového v lidské historii nikdy nebylo. Není to tedy otázka odtažitých a komplikovaných institucionálních reforem, ale je třeba oživit toho původního ducha jednotné mírové Evropy. Důležité je mít vůli ke spolupráci. Opakem by byl nacionalismus, který by v budoucnu vedl k napětí, krizím a obnoveným válkám.
Čili tím vaším receptem je návrat elit i občanů k původní myšlence?
Určitě, ani to není nic abstraktního. Mluví o tom například současný papež František. Před několika týdny při výročí podpisu Římských smluv se sešli představitelé všech členských unijních států také s papežem. A ten zdůraznil, že projekt jednotné mírové Evropy je správný, je třeba ho oživit a udržet. Bylo to jasné vyjádření, že rozpad Evropské unie je cesta do pekel.
Jak je s tím v souladu postoj francouzského prezidenta Macrona, který se přimlouval za tresty pro země Visegrádu? Co vůbec s takovými výchylkami v rámci unie dělat?
Samo o sobě to, že vzájemně spolupracuje na takové úrovni tolik států, je zázrak. A samozřejmě zůstávají národní specifika, to je přirozené – Francouzi pijí víno a Němci pivo, některé země jsou tradičně zemědělské, jiné průmyslové. Dost národů má zkušenost s komunismem. Je věcí schopnosti spolupracovat a konsenzu tyto nuance umět překonat a v tom podstatném táhnout za jeden provaz. Vládám Polska a Maďarska se toho dost vytýká. Na druhou stranu právě Poláci jsou velmi důležití v NATO, jejich armáda hraje významnou roli. Postoj polské vlády k Rusku je pevný, i díky nim se směrem na východ můžeme cítit bezpečněji.
Lidovci často řeší sudetoněmecké téma. Jak to, že je ta otázka i po tolika letech pořád tak živá? Koneckonců vyhrála Zemanovi volby.
To souvisí s jádrem evropského problému. V 19. století bohužel u mnoha evropských národů vzrostl negativní nacionalismus, který byl antagonistický vůči okolním národům. Rozbujel se u Němců i Čechů a jeho smutným vrcholem bylo válečné období. Nejprve byli v roce 1938 z českého pohraničí vyhnáni Češi, o několik let později zase Sudetští Němci. Do té doby spolu obě tyto skupiny žily několik set let v podstatě v míru a v každodenním životě mezi sebou dobře spolupracovaly – v Praze fungovala ještě za 1.republiky i německojazyčná univerzita, divadlo… . Kdyby se to podařilo tehdy vyřešit demokraticky, mohli jsme tu dnes mít středoevropské Švýcarsko. Je to nenahraditelná kulturní i ekonomická ztráta. Dnes, když se ohlížíme po 70 letech, tak jsou ty projevy lidoveckých politiků na Sudetoněmeckém dni ve smyslu smíření a spolupráce správný postup, jak uzdravit historická zranění a nastoupit novou, dobrou cestu do budoucnosti.
Česko-německý vztah nicméně nebyl v průběhu společné historie jednoduchý. Má za tím jakousi tečkou být to, že jsme dnes s Němci v EU a naše ekonomika se o ně opírá?
Tady chci zdůraznit, že dnešní Německo přece není to nacistické Německo z doby před 75 lety. V Západním Německu se po 2.světové válce s temnými roky vlastní historie dost hluboce vyrovnali. Například na německých gymnáziích se studenti před maturitou dopodrobna učí o tom, jakým způsobem Hitler převzal moc skrze svobodné volby. Povinnou součástí vzdělávání je tam návštěva studentů v některém z bývalých koncentračních táborů. Takže dnešní Spolková republika je z nestranného pohledu vzorně fungující demokracií s vysokou úrovní občanské vzdělanosti, kde extremisté a populisté nemívají ve volbách žádnou větší šanci. Dobrá ekonomická spolupráce je dnes už samozřejmostí, jedním příkladem za všechny je firma Škoda – Volkswagen, ve které se spojuje německý kapitál s českou vyspělou technologií a prací. Žijeme v době, kdy je třeba definitivně překonat komunistické předsudky vůči Němcům, vidět Německo a Němce pravdivě a spravedlivě a bez předsudků s nimi spolupracovat.
