Andrej Babiš: Svatební cesta do voličova podvědomí
Když Andrej Babiš oznámil, že se na konci července podruhé v životě ožení, bylo to vzato na vědomí s tím, že jde o šikovně vymyšlenou součást předvolební kampaně ANO. Koneckonců právě při svatbě většinou alespoň ti dva (nebo jen jeden?) stojící před knězem či obecním představitelem věří, že „bude líp“. Nebuďme ale hned podezřívaví a zkusme více hledat vysvětlení, co za veselkou necelého čtvrt roku před volbami může být.
Dost možná je za jeho svatbou obyčejná lidská touha mít věci urovnané a v pořádku. I politický predátor chtějící výrazně omezit, či dokonce zlikvidovat řadu prvků české liberální demokracie může dojít k poznání, že po téměř čtvrt století vztahu by bylo dobré, aby se matka dvou jeho dětí stala i jeho manželkou, protože by to tak mělo v životě být.
Nebo tlak správkyně jeho svěřenského fondu Moniky, že již nechce být jen přítelkyně a správkyně.
Nebo příprava na premiérství. Jen složitě by někde při zahraniční návštěvě vysvětloval, jak je možné, že ta paní, co s ním přijela, není jeho manželka, přestože se jmenuje Babišová.
Nebo právě jako onen kalkul, že svatba, a tedy jakési urovnání osobních věcí mohou zabrat na voliče. Že zvláště ti venkovští a maloměstští voliči, byť třeba s osobně prazvláštními rodinnými konstelacemi, mají rádi, když vidí oblíbeného politika a lídra, jemuž důvěřují, že žije spořádaným osobním životem.
Nebo...
Ať je to, jak chce, volby u nás rozhodují jiné věci než to, je-li politický lídr ženatý jednou, či dvakrát, rozvedený, žijící s manželkou, milenkou či sám. Tedy pokud sám sebe nevystaví do výrazně submisívní pozice jako nešťastný Petr Nečas. Tolikrát připomínaná liberálnost českého národa, ať už si o ní myslíme cokoli, se zde evidentně projevuje. Tak na (ne)oblibě Jiřího Paroubka krátce po konci jeho premiérství nic nezměnil jeho nový vztah s tlumočnicí Petrou a opuštění manželky Zuzany.
Pozici Mirka Topolánka nakonec oslabily úplně jiné věci, než že vyměnil manželku Pavlu, na níž stavěl kampaň, za stranickou kolegyni Lucii. O údajných avantýrách Václava Klause vůbec nemluvě. Dokonce i kdybychom šli do dávnější historie – Karlu Kramářovi neuškodilo, když na konci devatenáctého století žil několik let „na hromádce“ s vdanou ruskou šlechtičnou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou-Chludovou, ani když si ji po několika letech – rozvedenou – vzal.
A svatba? Zde se příklady hledají mnohem obtížněji. Pomineme-li Paroubkovu a Topolánkovu druhou svatbu, které byly přece jen ve stínu předchozích rozvodů, můžeme vzpomenout na svatby Miloše Zemana či Stanislava Grosse v první polovině devadesátých let, jež ovšem nebyly prvotřídními společenskými událostmi s Michalem Davidem na pódiu.
Dávno pryč jsou doby, kdy manželské a nemanželské vztahy přímo ovlivňovaly politiku. Nemusíme připomínat pouze britského krále Eduarda VIII., jenž se kvůli sňatku s rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou vzdal v roce 1936 trůnu. Následník českého trůnu František Ferdinand d’Este se v roce 1900 kvůli lásce k Žofii Chotkové, ženě nerovnorodého původu, nechal ponížit a vzdal se nástupnických práv pro své potomky – současníky to bylo oceňováno jako velké gesto odpovídající velké lásce.
I další příklady lze najít, ale netřeba je zmiňovat. Každopádně se zdá, že svatba na Čapím hnízdě nepřevrátí svět českých voličských preferencí naruby. Možná jen utvrdí Babišovy příznivce v přesvědčení, že je to ten správný chlápek, jenž má v životě štěstí, umí si ho zařídit a třeba ho zařídí i nám. Odpůrci mají další údajný důkaz, že je AB pro popularitu a výhru ve volbách schopen úplně všeho. A za pár dní či týdnů už o tom nikdo nebude mluvit a vědět, jen to zůstane celé zasuté někde v podvědomí.
Autor je politolog a historik, nikoli bývalý ústavní soudce
Téma Svatba jako Řemen si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyjde ve čtvrtek 3. srpna.
