Parta z pražského magistrátu: Šmejdi nejen ti zelení
Většinu problémů, které s velkou pompou slibují vyřešit levičáci, jsou ty, jež svou neschopností sami způsobí. Nijak objevné a originální tvrzení, které je ovšem občas dobré si připomenout na konkrétních případech. A že jich kolem nás je, bohužel. Takže:
V Praze vládne už čtvrtým rokem ANO Adriany Krnáčové a jí podobných duchovních titánů. Co se v Praze za tu dobu jejich přičiněním stalo, respektive nestalo? Třeba – v našem hlavním městě se zastavily práce na klíčových komunikacích, především obchvatu. Automobilisté jsou šikanováni „zklidňováním dopravy“ a cyklostezkami v místech, na nichž cyklistu uvidíte stejně pravděpodobně jako kulový blesk.
A když už se dočkáte víkendu a těšíte se, že se s ratolestí přesunete z jedné části Prahy do druhé, zjistíte, že se nedostanete nikam. Praha naše město pronajala soukromým firmám (jako černý humor i automobilkám), které ji zavřely pro auta jen proto, aby do ní mohly vypustit ke své reklamní slávě tisíce maratónců, půlmaratónců nebo triatlonistů…
A jak řeší naši radniční levičáci, utržení ze řetězu, kolaps pražské dopravy? Nechají si vyrobit od učených kamarádů odborné posudky, v nichž se praví, že město žádné obchvaty a investice do dopravy nepotřebuje a že jediným řešení je „dostat“ Pražáky do městské hromadné dopravy. Aha. Takže s děckem na pohotovost přecpaným autobusem. S babičkou na hřbitov na hrob dědečka pro jistotu pěšky, pokud si tam nechcete doběhnout v rámci desítek městských závodů v běhu.
Kromě drobných patálií v pražské dopravě se ovšem v metropoli rozmohl také další „nešvar“ – nedá se v ní pořídit bydlení. Ceny bytů za poslední roky vzrostly o desítky procent a například mladí lidé, kteří jsou na startu své profesní a rodinné dráhy, nemají šanci bydlet, pokud nevykradou banku nebo nezneužijí nějakou evropskou dotaci. Dvoupokojový byt v širším centru Prahy za osm miliónů korun? Kdo se tady zbláznil?
Důvodů, proč se bytů v Praze nestaví tolik, kolik si trh žádá, je mnoho. Kromě jiného ale proto, že ten, kdo se o to pokusí, musí absolvovat ve srovnání se světem šílené byrokratické kolečko. Úředně třeba ministerstvu životního prostředí prokázat, že když postaví obytný dům v Karlíně, neohrozí tím biotop deštného pralesa v Brazílii. Takže se prostě nestaví (viz rozhovor s realitním expertem Kohoutkem v tištěném Reflexu č. 32/2017) a ceny rostou. Což je živná půda pro dobroděje všeho druhu v čele s těmi zelenými. Jejich předseda Matěj Stropnický navrhuje krizovou situaci řešit zákonem, který by státu umožňoval odkupovat od seniorů byty, platit jim doživotní rentu a po jejich smrti nemovitost dávat k užívání potřebným mladým. (Nebo možná muslimským běžencům, jichž navrhuje Stropnický v Praze přijmout dvanáct tisíc.)
Ve slušných zemích se podobným nápadům říká vyvlastňování, v zemi naší jde o programovou prioritu. Už vidím Matěje Stropnického a jeho kumpány, jak zvoní u dveří babičky na Starém Městě: „Dobrý den, nechcete nám výhodně prodat byt? Budeme vám dávat slušné penízky až do konce života!“ – „Nechci, táhněte, panáčkové!“– „Počkejte, když tedy nechcete prodat byt, nepotřebujete aspoň sadu ekologických hrnců a elektrických deček? Výhodná koupě, neprohloupíte!“
Prostě šmejdi.
