Vybouchne ČSSD stejně jako socialisté v Německu? Sociální demokracie skomírají v celé Evropě
Působilo to jako komedie i tragedie najednou – Martin Schulz, předseda německé sociální demokracie krátce po zveřejnění odhadů výsledku voleb v neděli místo sypání popela na vlastní hlavu obhajoval politiku strany, přestože ta dosáhla nejhoršího výsledku od roku 1949 (jen 20,5 procenta). V tomto případě ale nejde pouze o výsledek socialistů u našich sousedů, symbolizuje to celkový úpadek sociálních demokratů v mnoha zemích Evropy. Česko podle všeho nebude v říjnovém hlasování do Poslanecké sněmovny výjimkou. Proč tomu tak je?
Německý renomovaný týdeník Der Spiegel už v pátek 22. září zveřejnil rozsáhlou analýzu, která se jmenovala „Konec jedné éry? Pomalá smrt evropských sociálních demokratů“. Co se tedy děje na levé straně politického spektra starého kontinentu? Skutečně nemá demokratická levice kde brát a neumí oslovit na rozdíl od minulosti dostatek nových voličů?
Pokud se podíváme do České republiky, je slabost sociální demokracie také jasně vidět. Naše ČSSD postrádá silné vůdce (bývalého předsedu a současného premiéra Bohuslava Sobotku za takového politika rozhodně považovat nemůžeme) a její program „ustrnul“ v minulosti. Přitom evropské společnosti, včetně té české, se v posledních deseti-patnácti letech rychle mění. A na to strany hlásící se k sociálnědemokratickému proudu nedokázaly adaptovat.
Doba, kdy socialisty volila dělnická třída, je pryč. Orientace na střední třídu ale moc nevychází, protože životní úroveň těchto skupin obyvatel (jako příklad můžeme u nás uvést učitele a pracovníky ve vzdělávání) stagnuje. Voličstvo ve většině evropských zemí je také daleko více těkavé a zneklidňují ho jiné problémy, než sociální demokracie řeší. Velké skupiny obyvatel chtějí slyšet jasná slova, co se bude dít s migrací, jak se budou řešit problémy s terorismem a střet civilizací s islámem. U toho socialisté často přešlapují na místě.
V některých zemích jsou proto výsledky sociální demokracie přímo katastrofální.
V Polsku není strana podobného typu vůbec zastoupena v současném Sejmu.
Ve Francii, kde byla Socialistická strana často u moci a do května měla prezidenta Hollanda, zažila letos hrůzostrašné výsledky. Její prezidentský kandidát Benoît Hamon dostal v prvním kole voleb hlavy státu pouhých 6,36 procenta a vypadl. V následných parlamentních volbách spadli socialisté pod deset procent a jsou najednou marginální stranou.
Rakousko čekají volby už 15. října a podle průzkumů míří tamní sociální demokraté k nejhoršímu výsledku od roku 1945. Kopírují tak své kolegy z Německa. Nemusí být v příštím vládním kabinetu.
V Maďarsku budou volby na jaře příštího roku a za rozhodným vítězstvím opět míří premiér Viktor Orbán a jeho strana. Levice jen paběrkuje.
Norsko absolvovalo volby 11. září. Tam sice Norská strana práce vyhrála, ale na vládě se dohodly čtyři pravicové strany. Byla tak opět odstavena od vládnutí.
A tak bychom mohli pokračovat dál.
Jak připomíná ve své analýze již vzpomínaný Der Spiegel, tak „sociální demokraté formovali západní Evropu po dlouhá desetiletí“ (a pak také střední – pozn. autora) a někdy dokonce daleko více než jiná politická hnutí. Jejich základním principem byl například sociální stát, ke kterému se v Evropě ale hlásí i pravice. Jenže rozdíly mezi bohatými a průměrně vydělávajícími vrstvami společnosti se neustále zvětšují a socialisté se tak ocitají bez masové podpory. Nahrazují je populistická hnutí a nestandardní strany (u nás třeba Babišovo ANO 2011), které slibují úplně všechno a všem.
Po celá desetiletí byla sociálnědemokratická identita spojena s „koncepcí práce“, jenže i to se mění. Digitalizace ekonomiky a služeb odcizují někdejší voliče socialistů od jejich stran, které nedokážou reagovat.
Sociální demokracie jsou proto neatraktivní především pro mladší generace. Ty utíkají především k různým extrémům, politickým experimentům, nebo prostě nevolí.
Nejinak je tomu v České republice. Mnozí mají ze současného slábnoucího postavení ČSSD radost, ale je otázkou, zda to není radost předčasná, protože sociální demokracie je při všech svých chybách a kolosální neatraktivnosti pořád stranou demokratickou. A takové jsou na politické scéně potřeba.
