Kdo vlastně volí Tomia Okamuru? Nepropadejme morálnímu kýči
Kdo vlastně volí Tomia Okamuru? Ptát se, kdo volí Svobodu a přímou demokracii (SPD), to je název strany, které předsedá, nemá moc valného smyslu. Kdybyste se kohokoliv z jeho voličů, ale i ostatních lidí optali na jména dalších členů či kandidátů SPD, tak by vám v 99 procentech asi nedokázali nijak odpovědět.
Ergo kladívko existuje vůbec člověk, jenž by volil SPD tak říkajíc Okamurovi navzdory? Tak jak existuje spousta lidí, kteří volí například ODS, a přitom nesnášejí Petra Fialu, protože jim přijde moc slabý či nevýrazný, anebo volí oranžovou ČSSD, i když nemají zrovna „v přátelích“ Bohuslava Sobotku, ale jsou jim blízké socdemácké ideje. Existují voliči s pomyslnou plackou „SPD — okamurovci bez Okamury“?
Zkrátka a dobře, člověk nemusí být politologem, aby mu bylo jasné, nakolik je SPD (strana jednoho muže) odlišná od jiných politických stran.
Nemám sice křišťálovou kouli ani si kvůli věštecké činnosti nechci pořizovat EET, ale že okamurovci udělají pět až deset procent, je celkem jasné. Samozřejmě překvapení se konají při každých volbách. Navíc řada jejich potenciálních voličů se před výzkumníky veřejného mínění svou volbou zrovna nechlubí. Rozhodně je to ten typ voličů, jejichž dveře nejsou výzkumníkům zrovna otevřeny – vše je konspirace, co bych vám povídal, holoto výzkumnická.
A conto předpokládaného velice pěkného výsledku hnutí SPD se již vyjádřil nejeden komentátor anebo politolog. Většinou dojde k závěru: Program nic moc, osobnost jen jedna, lidé SPD volí v drtivé většině protestně, chtějí potrestat tradiční politické strany. Respektive politiky, kteří si už za ty roky „nahrabali“. A pak v komentáři následuje oblíbená závěrečná mravokárná pasáž, že hlasy pro Okamuru by nebyly, kdyby se strany a politici chovali lépe, zdatněji komunikovali a vůbec nekašlali na lidi. Asi jste obdobné názory již také četli.
Půjdu trochu proti mediálnímu proudu a vyzuji si moralizující galoše.
Mám za to, že obdobné strany a hnutí, jako je teď ta Okamurova, budou existovat vždycky (podívejme se do historie) a všude (podívejme se do okolních států). Samozřejmě míra jejich úspěšnosti se různí a bude se i nadále v budoucnosti všelijak lišit. Také nezapomínejme, že na hlasy „věčných nespokojenců“ má většinou zálusk více obdobných hnutí a straniček. Zde nemožno objektivně T. Okamurovi upřít brilantní schopnost vytlačit snad desítku jiných obdobných konkurentů, včetně udatných Jan Volfové a Bobošíkové.
Notabene ČR nyní zažívá ekonomický rozmach jako nikdy v historii, nezaměstnanost je nejnižší v EU (patrně jedna z nejnižších na světě, tedy i ve vesmíru, dodal by nějaký angažovaný youtuber), avšak spousta lidí volí iracionálně, co svět světem stojí. Mnoho lidí ví, že programy extremistů a populistů jsou v zásadě neuskutečnitelné, nicméně s oblibou volí v duchu: Jen aby sousedovi chcípla koza.
Podtrženo a sečteno – určitá míra antisystémových voličů tu bude asi vždy, s tím nic holt nenaděláme, prostě se s tím smiřme a planě nemoralizujme.
Autor je právník a publicista
