Reflex odhaduje výsledek voleb: Jasný vítěz, ale složité hledání vlády
Jak dopadnou volby? Nejčastější otázka těchto dní. Během minulých parlamentních voleb (2010, 2013) časopis Reflex dvakrát vyzval politology Mrklase a Sokola, aby se pokusili odhadnout výsledky hlasování. Na rozdíl od agentur pro výzkum veřejného mínění byli vždycky celkovým výsledkům velmi blízko. I to byl důvod, proč jsme je požádali o prognózu před nadcházejícími sčítáním hlasů, které započne dnes ve 14 hodin.
Na úvod chceme říct jedno: pro naši prognózu jsou důležitější počty mandátů než procenta, která ta či ona strana získá. Proč?
Model našeho uvažování byl následující: Na základě analýzy všech dostupných průzkumů a minulých volebních trendů u nás i v zahraničí jsme stanovili odhad procentních výsledků jednotlivých stran. Ten jsme potom pomocí poměru volebních výsledků každé strany v celé zemi a v jednotlivých krajích v roce 2013 přepočetli na aktuální volební výsledky, což může být trochu nepřesné, ale je jedinou metodou, jak dojít k odhadu počtu mandátů.
Pak jsme přidělili mandáty jednotlivým stranám v každém kraji a zjistili tím, jakým počtem mandátů by byla každá strana v našem modelu zastoupena v Poslanecké sněmovně.
Počet mandátů KDU-ČSL je oproti topce a pirátům o tolik vyšší proto, že mají obvykle mnohem výhodnější regionální rozložení voličů. Bodují ve velkých moravských krajích a také v řadě středně velkých krajů na českém i moravském venkově, kde obě další malé strany zpravidla velmi ztrácejí. V této souvislosti se dá vzpomenout i na rozdíl mezi počtem mandátů lidovců a Zelených v roce 2006.
Odstíny protestu
O jedné věci téměř nikdo nepochybuje: vítězem se stane hnutí ANO Andreje Babiše. Klíč k pochopení toho, proč Andrej Babiš přes všechny své střety zájmů a přehmaty vcelku jasně vyhraje volby, hledejme ve dvou heslech z roku 2013 a jejich tehdejším i dnešním kontextu. Šlo o slogany „Jsme schopný národ. Jen nás řídí nemehla“ a „Ano, bude líp“.
Česko roku 2013 bylo zemí, která se teprve začala oklepávat z dopadů finanční krize. Zemí, kde koaliční vláda znovu nedovládla do konce volebního období, a to za ještě bizarnějších okolností než neúspěšné vlády minulé. A dnes? Ano, je lépe. Dost podstatně.
Ekonomika roste, nezaměstnanost trhá pozitivní rekordy. Vláda přes turbulence a odchod právě Andreje Babiše dovládla – jako teprve třetí kabinet v historii – do konce svého mandátu. Bezpečnostní situace v Česku je ve srovnání s velkou částí Evropy, včetně některých okolních zemí, velmi uspokojivá.
Dnešní Česko je zároveň i místem velkých diskusí a zásadních střetů v oblasti postoje vůči evropské integraci a reprezentaci EU. (Euro)skepse je na velkém vzestupu. Pomalu přehodnocujeme svůj vztah k USA a transatlantickým vazbám a ruku v ruce s tím k Rusku. Neustále se přemílají reálné i zcela vykonstruované korupční kauzy a aféry z doby dávno i nedávno minulé.
Vyšší mzdy
Především však zuří boje o podíl na ekonomické prosperitě. Symbolem toho jsou střety o zvyšování mezd ve veřejném i soukromém sektoru, které se staly jedním z klíčových volebních témat tohoto roku. Zvyšovat mzdy teď chtějí vlastně všichni a liší se jen v akcentech, komu, kolik a jak přidat.
A právě v téhle směsici pocitů, tápání a schizofrenie společnosti, která sama neví, zda je, či není spokojena, je zakopán pes Babišova úspěchu. Andrej Babiš vyhraje, neboť mistrně spojil své zásluhy o vše dobré, co se v posledních letech stalo a na čemž – zejména v ekonomické oblasti – ve skutečnosti příliš velké zásluhy nemá, s udržením postavení věrohodného kritika establishmentu. Toho, kdo chápe problémy obyčejných lidí a zastává se jejich zájmů proti elitám údajně odtrženým od reálného života. Ať už jsou oněmi elitami myšleny staré politické strany, či třeba reprezentace evropských institucí. Anebo jde o podnikatele, kteří v tomto vidění mohou za to, že mzdy nekopírují křivku hospodářského růstu.
Bude hůř?
Odpovědí na otázku, proč Andrej Babiš vyhraje, zároveň odpovídáme na to, kdy začne ztrácet, kdy prohraje. Odpověď je poměrně jednoduchá, jen není jasné, kdy se promění v realitu. Prohraje, až bude zase hůře. Podstatně hůře. Kdy to přesně bude, nikdo neví. Ale že bude jednoho dne hůře, je nad slunce jasné.
Teprve pak přijde čas pro někoho jiného, kdo to ovšem logicky bude mít velmi těžké. Zvlášť pokud to bude myslet vážně.
Ještě ale k vítězství Andreje Babiše. To přijde, ale náskok vítěze nakonec nebude tak velký, jak se dneska podle většiny průzkumů jeví. Stranám s třicetiprocentní a větší podporou zkrátka v Evropě odzvonilo.
Výjimku potvrzující pravidlo sice představují třeba britští konzervativci nebo CDU Angely Merkelové. Ale je třeba si uvědomit kontexty, ať už jde o britský většinový systém, nebo neexistenci reálné alternativy vůči německé kancléřce, která mimochodem vytváří ovzduší v mnoha ohledech podobné jako Andrej Babiš.
V Česku 2017 bude k vítězství bohatě stačit výsledek několika procent nad dvacet. A právě takového výsledku dosáhne podle našeho odhadu Andrej Babiš. Nebude to víc. Proč? Protože se o hlasy pere hned se třemi nelehkými soupeři. Zaprvé s leností, bohorovností a až přílišnou spokojeností mnoha svých potenciálních voličů, kteří prostě k volbám nepřijdou, protože jeho vítězství je navíc přece dopředu jasné. Bojuje také poměrně závažně se sociální demokracií, jež procitla ze snění a slibuje platové i důchodové modré z nebe. Především však soupeří o skutečně mnoho hlasů s Tomiem Okamurou. Babiš je totiž – na rozdíl od lídra hnutí SPD, který je vůdcem bojovníků proti všem – nejen bojovníkem proti establishmentu, nýbrž i jeho nedílnou součástí. Právě na tom může v závěru vypjaté kampaně určitou část své podpory ztrácet.
Oranžová údržba
Protest proti establishmentu je to, co momentálně překrývá všechna ostatní přirozená, tradiční, umělá i novější rozštěpení společnosti. Kdo to včas pochopil a nasedl na tohoto koně, má dnes z poloviny vyhráno. Stačí, aby zvolil správnou cílovou skupinu a prostředek a byl aspoň trochu věrohodný. To pozdě, ale přece pochopili sociální demokraté. A proto v poslední minutě přepřáhli a vsadili na ostravského intelektuála Zaorálka, jenž na rozdíl od svého předchůdce srší energií, sliby zvýšení příjmů a – jak je mu velmi vlastní – i chaotickými prohlášeními.
Na kampaň to zřejmě bude stačit, a tak sociální demokraté zůstanou druhou nejsilnější stranou a výsledek někde mezi 16 a 18 procenty nakonec nebude katastrofou. Tak jako tak se sociální demokraté po volbách budou muset hodně ohlížet po opravdu průrazném vůdci.
Komunisté nezklamou. Přesněji řečeno, opět zklamou své odpůrce, neb s největší pravděpodobností zopakují bronzové místo na bedně a výsledek kolem 12 procent, což bude znamenat oslabení oproti roku 2013, protože komunisté přece jenom doplácejí na nástup modernějšího odstínu protestních stran. A k tomu vlastně není moc co dodat.
Opozice
Spojené nádoby stále představují pravicové strany. Podíl voličů ODS a TOP 09 plus některých dalších menších stran, s nimiž se opět roztrhl pytel, je ve svém celku stále stejný. Osciluje kolem 20 procent. Jen se poněkud proměnily role. Zatímco ODS útočí na dvouciferný výsledek a velmi pravděpodobně jej dosáhne, TOP 09 pod vedením Miroslava Kalouska bojuje o parlamentní život. Ten boj ještě vyhraje, ale bude to o prsa.
Proč k této proměně rolí došlo, je nabíledni. ODS se přinejmenším ve vztahu k evropskému establishmentu dokázala vyprofilovat výrazněji. Tím více naplňuje hlavní imperativ těchto voleb: Buďte hlasem protestu. Obě pravicové opoziční strany představují starý protest opozičních stran proti aktuální vládě i odpor vůči nástupu Andreje Babiše. I ony se ale střetávají s novými formami zásadní opozice, jež představují nová protestní hnutí, která umí být v opozici vůči establishmentu, i když jsou zrovna ve vládě.
Český Kotleba
Jednu z mála neznámých z hlediska konečného výsledku představuje Tomio Okamura. Ne ve směru, zda bude ve sněmovně. To jistě bude. Otázku vyvolává spíše to, zda dosáhne osmi, devíti, či dokonce deseti procent. Tam je totiž reálná meta této formace, která představuje nejryzejší protest těchto voleb. Zejména hlasy z Moravy, kde je možná i dědicem tradice moravistických protestních stran, ho k metě deseti procent pravděpodobně donesou. Stačí, když k urnám přijdou jeho na všechny naštvaní voliči. Pokud ano, okopíruje úspěch kotlebovců na Slovensku. A potvrdí tezi, že česká politika s malým zpožděním často kopíruje vývoj na Slovensku.
A jsme na chvostu cílového pole úspěšných. KDU-ČSL je ryzím důkazem toho, že ne všichni umějí s protestem pracovat úspěšně. Naději snad v tomto směru dávalo spojenectví se STAN, tedy opozičním subjektem, v zásadě protestním ve vztahu centrum versus regiony. Vzestup a následný pád tohoto spojenectví uvrhl „klidnou sílu“ do neklidu, jenž přestal být čitelný i pro mnohé tradiční a přesvědčené voliče. KDU-ČSL to nakonec ustojí, ale pomýšlet může maximálně na zopakování výsledku z roku 2013.
Piráti ve Sněmovní?
Zcela odlišně působí piráti. Jakkoli i nad nimi visí otazník, je vysoce pravděpodobné, že ve finiši obstojí, protože jejich forma protestu je přesně tím, co na české politické scéně chybělo. Generačně a s nadsázkou prezentovaný, avšak velmi tvrdě cílený protest má šanci na možná největší průlom těchto voleb. Průlom, jenž může být za jistých okolností velmi fatální pro mnohé povolební koaliční variace.
Výsledek pirátů může těsně překonat hranici pěti procent. Tedy pokud ovšem nezafunguje největší strašák stran postavených na generačním protestu – nejistá volební účast jejich příznivců. Piráti ovšem mají kromě tradičně pirátské volební základny dvě výhody. Jejich „kapitáni“ je dovedli do vod, kde našli ještě další dva zdroje volební podpory.
Stali se alternativou pro voliče, kteří pokaždé zkouší něco nového: jednou volí Bursíkovy Zelené, jindy Bártovy Věci veřejné. A navíc tentokrát úspěšně loví i ve vodách „pravdy a lásky“, v nichž jsou naopak voliči proslulí solidní volební účasti. Takže: bude to těsné, ale vyjít to může.
A teď ještě ke konkrétnímu odhadu výsledků. Na základě výše uvedených závěrů jsme sestavili model a vypočítali, kolik která strana může získat mandátů. Pro volby totiž bude klíčové, zda bude mít po nich většinu ve sněmovně blok (super)protestních stran: ANO, komunisté a okamurovci. Pokud ano, je Babiš jistým premiérem, protože padá varianta všichni proti němu.
Dle našeho odhadu nebude náskok protestního bloku na procenta hlasů příliš výrazný, ale celkový volební výsledek, přepočítaný na mandáty, už bude vypadat jinak. Někteří potenciální členové bloku „všichni proti Babišovi“ totiž nemají stále účast ve sněmovně jistou, protože nemusí překročit pět procent hlasů. Navíc v jejich neprospěch zahraje volební systém, menší strany v něm v některých menších volebních krajích nedosáhnou na žádný mandát.
Z toho budou naopak profitovat větší strany, hlavně pravděpodobný vítěz ANO. Ale částečně i sociální demokraté a komunisté. Naopak TOP 09 a piráti budou mít v případě vstupu do sněmovny menší poslanecké kluby. To celkově nahraje při sestavování vlády hnutí ANO, protože se sníží šance, že to bude na půdorysu „všichni proti Babišovi“, ale zároveň to i povede k velmi složitému sestavování vlády v čele s hnutím ANO. Ukazuje to výsledek našeho modelu, v němž i koalice dvou největších stran – ANO a ČSSD – má jen většinu jednoho mandátu.
