Chovanec, Zaorálek, Valachová ani Dienstbier ČSSD nezachrání. Lovit by měla v odborářském revíru
Jde o zvláštní podobnost – jako by někdejší dvě hlavní, dominantní politické síly byly skutečně dvojčaty, z nichž jedno nemůže dlouho vydržet bez druhého. Tak jako nástup lidového Mirka Topolánka do čela ODS si postupem doby vynutil nástup Jiřího Paroubka do čela ČSSD; tak jako Topolánkův pád byl v roce 2010 jen o pár měsíců později následován pádem Paroubkovým, zdá se, jako by mentální provázání těchto dvou stran dále pokračovalo, byť již s fázovým posunem.
ODS zformovala v roce 2010 vládu, ve které, ač byla nejsilnější stranou, hrála druhé housle, protože tón udávala TOP 09 a její faktický šéf Miroslav Kalousek. Po spektakulárním zásahu na Úřadu vlády kabinet padl a v předčasných volbách zachránil ODS jen zázrak před úplným zánikem – politickým i finančním. Předsedou nakonec zvolila Petra Fialu, což se dnes ukazuje jako prozíravé rozhodnutí. Je to lídr nespojený s předchozím obdobím, přesto již dlouhou dobu před tím zapojený do širšího okruhu strany, takže nespadl úplně z nebe. Navíc není ostře vyhraněný pouze jedním, úzkým směrem, ale dokáže integrovat různé proudy: přivedl Václava Klause ml., zachoval tehdy již apatické členské jádro, a současně alespoň otupil výhrady intelektuálů proti straně...
ČSSD zformovala v roce 2013 vládu, ve které, ač byla nejsilnější stranou, hrála druhé housle, protože tón udávalo ANO a jeho šéf-majitel Andrej Babiš. Nechala si vzít všechny vládní úspěchy a hodit na sebe veškeré, i domnělé vládní neúspěchy. Bohuslav Sobotka vzbuzoval podobně nulové emoce jako Petr Nečas. A tak jako ODS po roce 2010 opustila široké společenské skupiny, které do té doby reprezentovala, totéž se stalo sociální demokracii. Její vedení se stalo postupem času stále jednobarevnějším, kritické a různorodé tóny z něj byly vystrčeny a straně začalo zcela dominovat progresivistické křídlo, které se ideově zcela míjelo s původním voličským jádrem.
Milan Chovanec, zdánlivý jediný pretendent socialistického trůnu, se typově podobá někdejšímu úřadujícímu předsedovi ODS Martinu Kubovi – ani jednoho si nespojíme s velkými ideami, ani jeden není typickým reprezentantem nějaké širší voličské skupiny, o niž by strana stála.
Má-li se ČSSD zachránit, což může být v jejím případě vzhledem k velkým dluhům a nevyřešenému závazku vůči Altnerovým dědicům ještě těžší než v případě ODS, musí vyjít z Lidového domu a hledat. Ne někoho, kdo je v poslaneckých lavicích čtvrt století jako Lubomír Zaorálek. Ne někoho, kdo je pouhým pragmatikem moci jako Milan Chovanec. Ani progresivistické intelektuály typu Kateřiny Valachové či Jiřího Dienstbiera. Jejím revírem by mohlo být třeba odborové hnutí. Postaví-li se nějaký úspěšný odborový vůdce, ne nutně Středula, ale někdo, kdo skutečně vyjednal zaměstnancům svého podniku lepší platy a pracovní podmínky, do čela pochodu proti levné práci, bude autentický a uvěřitelný.
Před tím se ale bude muset ČSSD rozmyslet, jestli je pro ni důležitější vrabec v podobě vládní účasti v hrsti, nebo holub budoucí revitalizace v podobě radikální opozice na střeše. V tom je její rozhodování mnohem těžší než v případě ODS před čtyřmi roky, která tuto volbu v roce 2013 neměla.
Buď jak buď bez silné autentické levicové či levostředové strany je demokracie v ohrožení. Sociální demokraté mají před sebou vpravdě historický úkol.
Autor je politolog a historik
