Hlasovat ve volbách by neměli lidé, které živí stát. Tady je ekonomické zdůvodnění
O čem rozhodují volby? O tom, kolik stát lidem vezme peněz na daních a jak je přerozdělí. Na státu je dnes v České republice mzdově, finančně a vůbec přímo existenčně závislých několik milionů lidí. Je správné či efektivní, aby i tito lidé rozhodovali ve volbách, když ze zvětšování role státu přímo benefitují?
Uvedu zjednodušený ilustrativní příklad: Na území žije 100 osob, každá z nich vyprodukuje jednu jednotku bohatství (třeba 1 jablko). Průměrný příjem je tak 1 jednotka na osobu.
Jenže pak se, třeba kvůli ochraně přírody, zavede „veřejný sektor“, na jehož financování je ustanovena 10% daň z celkového bohatství. A řekněme, že se 10 osob stane představiteli této nové státní administrativy. Co to znamená?
Množství vyprodukovaného bohatství klesne na 90 jednotek (státní administrativa jablka nepěstuje). Z toho 10 procent odčerpají státní zaměstnanci (tj. 9 jednotek) a zbytek (81 jednotek) zůstane 90 osobám. Průměrný plat v zemi je 0,9 jednotek (90/100).
A teď si představte, že se uzákoní třeba to, že lidé nad 70 let (je jich celkem 20) nebudou pracovat a budou dostávat od státu rentu. Produkce znovu poklesne z 90 jednotek na 70 jednotek. Průměrná mzda v zemi klesne na 0,7 jednotky na osobu, přičemž ve státním sektoru se spotřebuje 7 jednotek a v soukromém sektoru 63 jednotek.
Jenže počet osob závislých na státním sektoru nabobtnal o dalších 20 lidí (důchodci) na celkových třicet, což by de facto znamenalo dramatické snížení životní úrovně 10 původních politiků (7/30 = 0,23 jednotky na osobu). Ti budou chtít udržet mzdu minimálně na původní výši 0,9 jednotky na osobu, vždyť se přeci musejí starat o další agendu! Proto dojde ke zvýšení daní z 10 procent, třeba na 20 procent, a tedy k odčerpání 14 jednotek z celkové produkce. Zatímco deset politiků si rozdělí původních 9 jednotek (0,9 jednotky na osobu), důchodci výrazně zchudnou a dostanou zbylých 5 jednotek (0,25 jednotky na osobu) a v soukromém sektoru zůstane jen 56 jednotek (0,8 jednotky na osobu).
Mzdové rozdíly
Stejné principy, byť v mnohem složitějších vazbách, platí i v naší společnosti. Regulace a přerozdělování snižuje potenciál generovat bohatství a sama vytváří mzdové diference, s nimiž je možné pracovat ve volebních kampaních a podporovat kola regulace dopředu. Tedy s jediným rozdílem – voličů ze soukromého sektoru rozhodně není většina, ale právě naopak, jdou ve výrazné menšině.
Počet projektů ve veřejném zájmu proto roste, adekvátně tomu se zvyšuje míra zdanění a s ní klesá podíl bohatství v soukromém sektoru. A proto, jen tak mimochodem, roste snaha mnohých jedinců přesunout se právě do státního sektoru za jistotou výdělku.
Zaměstnanci státu a příspěvkových organizací, studenti veřejných vysokých škol, důchodci… Ti všichni ze státního rozpočtu inkasují více peněz, než do něho odvádějí. Při rozhodování o podílu přerozdělování (objemu státní správy a produkovaných veřejných statků) nejenže nejsou nestranní, ale také svým jednáním vytvářejí fiskální negativní externality – „zavazují“ politiky k bobtnání státní správy, která ponejvíce dopadá na čisté daňové plátce (podnikatelé a zaměstnanci soukromých firem).
Větší váha volebního hlasu
Ti musejí zvyšující se produktivitou práce odrážet rostoucí požadavky volících čistých daňových příjemců na zvýšení dostupnosti / kvality státem poskytovaných služeb, požadavky na sociální solidaritu či regulatorní požadavky, což snižuje jejich bohatství (či potenciál výdělku). Ale tito „čistí daňoví plátci“ za tento stav nejsou nijak kompenzovaní, třeba tím, že by jejich volební hlas měl větší váhu – ústava jim garantuje stejná práva a povinnosti jako čistým daňovým příjemcům.
Čistý daňový příjemce tak hlasem se stejnou hodnotou snadno odsoudí čistého daňového příjemce k tomu, aby svou produktivitou přispíval na růst jeho životní úrovně. Řešení? Pouze v teoretické rovině.
Bohužel, cokoliv bych zde načrtnul, by mohlo být označeno jako porušení rovného volebního práva, elitářský sociální experiment, snahu o ovládnutí světa bohatými, nebo všechno ostatní. Tak na princip čistého daňového plátce a čistého daňového příjemce alespoň myslete, kdykoliv budete obracet korunu ve své peněžence – to, od koho pochází, má totiž významné konsekvence i ve volbách.
Autor je ekonom a vysokoškolský pedagog
