Okamura chce prý zestátnit ČRo a ČT. Máme bít na poplach, či jde o rozumný návrh?
Veřejnoprávní média jsou velice citlivá oblast. Některé politiky a publicisty nahněval nedávný výrok předsedy SPD Tomia Okamury ohledně „zestátnění“ veřejnoprávního rozhlasu a televize. Nechme stranou, zda tato svá slova pronesl v afektu, nebo ne, podívejme se na celou věc kolem veřejnoprávních médií racionálně.
Někdy dochází ke zplošťování a zkreslenostem, proto se nejprve podívejme, co řekl zmíněný politik přesně — Tomio Okamura: „To znamená, že jestli někdo má problémy s hospodařením, tak je to Český rozhlas a Česká televize. A my to chceme změnit. To znamená, že chceme zrušit koncesionářské poplatky, zestátnit to, a aby byl jasný dohled Nejvyššího kontrolního úřadu nad vaším hospodařením.“ Ačkoliv autor tohoto článku nepatří mezi Okamurovy příznivce, tato slova sama o sobě nepokládá za nijak skandální a určitě nejsou ohrožením demokracie, jak také zaznělo v mediální diskusi.
Dovolím se nyní zamyslet nad opomíjeným, avšak zásadním tématem koncesionářských poplatků.
Klíčová (pro někoho možná i nepřijatelná) otázka — Musí být Česká televize (respektive Český rozhlas) opravdu placena ze speciálního koncesionářského poplatku? Je tento zvláštní poplatek zárukou vyšší míry demokracie či právního státu?
K jádru veřejnoprávního pudla — jsem dlouhodobým ideovým „nepřítelem“ citovaných povinných poplatků. Jde de facto o jakousi speciální mediální daň. Pojmovým znakem poplatku je, že poplatník dostává (či by dostávat měl) nějaké protiplnění.
Dále pak poplatek má být z definice adresný – tedy kupříkladu poplatek ze psa, platí jen ti, kdo psa skutečně mají, tedy ne ti poplatníci, kteří by čtyřnohého mazlíčka potenciálně mít mohli. Obdobně poplatek lázeňský neplatí každý, kdo by mohl někdy jet do lázní, byť se tím nijak nerozporuje užitečnost lázeňských procedur.
Pozor, za ČT i ČRo platíte ze zákona vždy, i když se nedíváte ani minutu, dle názoru zákonodárce tu platíme povinně za možnost se dívat či poslouchat. Autor této glosy je zastáncem levnějšího a efektivnějšího modelu, tedy aby veřejnoprávní televize ( rozhlas byly placeny přímo z našich daní!
Rozhodně tedy nikoliv za pomoci speciálního, procesně nákladného, koncesionářského poplatku. Nepochybně bychom nebyli jedinou zemí demokratického světa, která to má takto upraveno, například již v roce 2010 k tomuto modelu přistoupilo sousední Polsko.
Byl Okamura první?
Okamurův návrh, či spíše náznak jakéhosi budoucího návrhu není ani nijak nový. Pamětníci si možná vzpomenou či jim pomůže neveřejnoprávní strýček Google, že i český Parlament před lety projednával návrh zákona na zrušení koncesionářských poplatků.
Dodejme, že byl z dílny tehdejšího brněnského pravicového senátora Richarda Svobody, pravda, šlo nakonec o návrh neúspěšný.
Konec poplatků, konec televize? Ale kdeže…
ČT by samozřejmě nezůstala bez finančních prostředků, výpadek se tehdy navrhoval nahradit odvodem části výnosů (asi tři procenta) inkasa DPH na účet České televize a Českého rozhlasu. O přesném procentu by se mohla vést přirozeně detailnější diskuse, nicméně v zásadě na tomto návrhu nic nedemokratického nemožno spatřovat.
Zaráží mě opakovaná a velice silná argumentace zastánců televizních poplatků napříč politickým a novinářským spektrem, kteří unisono namítají, že by šlo o výrazný zásah do takzvané nezávislosti ČT.
U všech televizních ovladačů, jaké ohrožení? Je snad ohrožena nezávislost soudů, policie či veřejných škol tím, že jsou financovány ze státního rozpočtu?
Proč jsme pak nezavedli zvláštní poplatek na správu soudů, policie či na speciální koncesionářský poplatek na činnost armády či BIS. Čím je Česká televize tak výjimečná, že si zaslouží zvláštní a velice drahý systém financování?
Sečteno — ohrožení nezávislosti se věcně uvažující občan nemusí nikterak výrazněji přece obávat.
Doplňme, že náklady na vybírání peněz rozhlasových a televizních poplatků jsou například ve srovnání s náklady na správu daní až skoro trojnásobně vyšší!
Tomio Okamura sice rád plácá, ale námět ohledně zrušení TV poplatků není dobré rovnou házet do koše a určitě zde nejde o ohrožení podstaty demokracie. Navíc, jak jsme si řekli výše, nejde jen o návrh Okamurovy SPD.
Autor je právník a publicista
