Stranický kandidát na prezidenta nemá šanci. Partajím ale trvalo dlouho, než to pochopily
Ještě pár dnů a bude definitivně znám konečný seznam kandidátů do prezidentské volby. Zatímco před pěti lety kandidátskému pelotonu dominovali zástupci politických stran, nyní to je přesně naopak. Politik-straník totiž u voličů nemá šanci. Vědělo se to dlouho a myslím, že to věděli skoro všichni. Proto všechny ty řečičky o čekání na situaci po volbách nebo souhlas rodinných příslušníků byly jen kouřovou clonou.
O své kandidatuře například uvažoval senátor ODS Jaroslav Kubera, kterému to nakonec prý „rozmluvila“ jeho žena. Nic proti Kuberovi, vtipných a oblíbených politiků jeho střihu je v Česku jako šafránu, ale na zvolení do funkce prezidenta by to nestačilo ani náhodou. Jistě, prezidentská kampaň by tím trošku ožila.
Také ostatní strany zařadily či zařazují zpátečku. Z postavení vlastního kandidáta vycouvali komunisté, lidovci, TOP 09, ale i ANO či ČSSD. U SPD ještě není rozhodnuto a její lídr Tomio Okamura se rozhodne až na poslední chvíli. Zatímco u ANO jde nepochybně o mocenský kalkul, kterým je vykoupeno úspěšné složení nové vlády v čele s Andrejem Babišem (a neprovokování Miloše Zemana), u ostatních stran jde o – byť mnohdy dost pozdní – uvědomění si vlastní síly, tedy lépe řečeno slabosti.
Jako poslední z tradičních stran potvrdila nepostavení svého kandidáta ČSSD. Po totálním výbuchu ve sněmovních volbách se nic jiného ani nečekalo. Kandidát této strany by neměl o moc větší šanci ani v případě, kdyby ČSSD dostala i o několik procent (a poslaneckých křesel) více. Bylo proto dosti úsměvné sledovat slovní pitvoření končícího premiéra Bohuslava Sobotky a lidí z jeho okolí, kteří ještě v horkém létě nahlas fantazírovali o možném postavení vlastního kandidáta, a to všechno v situaci, kdy se jim do podpalubí hrnuly hektolitry vody a jejich loď se pomalu nořila do hlubin.
I kdyby většina stran svého kandidáta nakrásno postavila, už by se ani náhodou nezopakoval výsledek z roku 2013, kdy proti Miloši Zemanovi postoupil do druhého kola Karel Schwarzenberg. Nyní by jednotliví kandidáti sbírali doslova jen drobky a řada z nich by utržila krutý volební výprask jako svého času Přemysl Sobotka z ODS. Stalo by se prostě proto, že lidé jsou znechucení politikou a strany nevyprodukovaly skutečně silné a vůdčí tváře.
Nadcházející prezidentská volba dle všeho má tři hlavní favority. Miloše Zemana, Jiřího Drahoše a Michala Horáčka. Další kandidáti jsou o dva a více levelů níže. Ale svoji roli mohou sehrát v oslabování výše zmíněných favoritů. Proto si myslím, že Tomio Okamura do prezidentské volby nakonec nepůjde, protože jej Miloš Zeman „přesvědčí“, ať tak nečiní. Je si totiž dobře vědom toho, že by mu mohl předseda SPD odčerpat nemalé množství hlasů. Stejným způsobem může zafungovat i hlasování pro Vratislava Kulhánka. Zde se bude muset mít pro změnu na pozoru Jiří Drahoš.
Ať už bude složení prezidentského finále jakékoliv, voliči se většinově přikloní na stranu nestraníka, a to takového, jenž je co nejdál od jakékoliv strany či politické síly. Je možné a docela i určité, že budou vyvažovat mocenský stav vzniklý volbami do Poslanecké sněmovny. V nich tradiční strany (se světlou výjimkou ODS) utržily políček a uvědomily si, kde jsou jejich mocenské meze. Některé to už vnitřně tušily dávno. To, že z volby couvají až nyní, svědčí jen o tom, že tady s lidmi hrají nerovnou pokerovou partii nebo dlouho tajily, že jejich role je dosti podobná roli „kůlu v plotě“.
