Setkání toreadorů na právnické fakultě aneb Jaká byla první prezidentská debata
Milí přátelé, tak jsem se ve středu 8. listopadu účastnil na právnické fakultě v Praze prvního velkého setkání sedmi prezidentských kandidátů. Kdo vyhraje, bude nám možná pět let prezidentovat. Bylo to zajímavé. Šel jsem tam s kamerou a překvapil mě ten absolutní nátřesk, aula byla úplně zaplněná a mezi mladé dychtivé studenty se vmísily známé tváře jako třeba bohatý pan Janeček přes jedničky a nuly nebo realistický pan Robejšek s pouze s dvacetiprocentní odchylkou u odhadu svého volebního výsledku.
Zabral jsem si místo filmařsky nejlepší, tedy vepředu hned pod tribunou. Nedošlo mi, že mě tak zaberou všechny televizní a internetové kamery, ale měl jsem z nich nejlepší záběry!
Pozoroval jsem to velké setkání a uvědomil si, jak mnou cloumá protichůdný pocit: na jednu stranu velké divadlo, jaké předváděli senátoři ve starém Římě, jen ten kůň chyběl. Anebo defilé toreadorů, než začne korida. Uvědomoval jsem si povrchnost a klamavost, ba až mámivost celé scény, kdy sedm egomužů sedí proti tisícovce shromážděných a hodlá se pohledem šťastným, vážným, ba i zachmuřeným vynést před ostatní. A držením těla a občas i slovy. A přesvědčit diváky, že on je On.
Ale nabízelo se i druhé hledisko, vlastně dojemné: jak je ta demokracie ze své podstaty úžasná věc. A že vlastně přesně takhle to má asi vypadat! Ucházet se ve volné soutěži tváří v tvář o nejčestnější pozici ve státě.
Tím jsem ukončil myšlenky a rozbalil stativ. Točil jsem střídavě na mobil a malou kameru. Do nového cyklu pro Reflex, který jsme nazvali Všichni prezidentští muži. Bylo to dobrodrůžo. Řeknu, jak jsem coby filmař viděl jednotlivé kandidáty. Začnu zleva, byl tam pan Drahoš. Opravdu těžko představit si vhodnější tvář na poštovní známku. Jako bývalý filatelista bych byl pro! Z filmařského pohledu je stejně krásný jako třeba komik Leslie Nielsen alias Frank Drebin. Prostě dokonalý. On patrně vyhraje, protože bude nejméně vadit nejvíce lidem. A pak, bude taky hezký na té známce. Takový sošný pan prezident. Akorát jsem si všiml, že když se usmívá, tak pouze jedním koutkem úst.
Našel jsem si pak v typologii úsměvu, co to může znamenat, a byl jsem překvapen: až na výjimky najdeme tenhle „pokřivený úsměv“ pouze v západních kulturách. Ano, je to sarkastický úsměv. Má-li ho někdo, ve skutečnosti je prý nad věcí a drží si odstup, případně si myslí opak toho, co říká. Ale tady se bude typologie jistě plést!
Upřímně řečeno, pan Drahoš je od pohledu takový milý, vzdělaný a laskavý baset. Prostě prezident do každé rodiny!
Jak si zařídit voličský průkaz čtěte zde >>>
Vedle něho seděl pan Hilšer, toho mám taky rád, i proto, že má krásnou manželku. Ona je anestezioložka na Karlově náměstí a musí být každý večer nádherné nechat se od ní doma uspat. Pana Hilšera jsem točil už o pár dnů dříve, když vyhlašoval, že podpisů sehnal „jen“ 43 000, ale tu kandidaturu pak dohnal 10 senátory. V předsálí Lucerny bez ostatních kandidátů byl tehdy okouzlující a státotvorný. Hned bych ho v té Lucerně na místě volil! Ale tady mezi ostatními toreadory působil pobledle a ke všemu neměl kravatu. A na tváři strniště! Ale když hovořil, tak pozitivně, jasně a přímo.
A pak tam seděl pan Hynek. To je také milý člověk, většinou se široce a upřímně usmívá, hlavně když mluví ostatní kandidáti. Jako by se pořád divil. Je nakrátko ostříhaný, je to zbrojař a má odstáté uši. Nemluvil příliš výrazně, ale působil pozitivně. Protože je však od nereálných Realistů, nebral jsem ho moc reálně.
Podíval jsem se pak do typologie uší a byl jsem překvapen. Odstáté uši prý znamenají, že daný člověk citově strádal. Že měl nedostatek lásky. Nezbývá než dodat, že pan Hynek je ředitelem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. A nominovala ho pidi strana s heslem Pro tátu pušku do ruky. Uf!
No a pak tam byl pan Horáček. (Seděli totiž podle abecedy, kdyby si dosud někdo nevšiml!) Pan Horáček, to je zvláštní případ. Pozoroval jsem ho zblízka. A pak ještě znovu, zpomaleně a opakovaně, na stříhacím stole. To je opravdu velký hráč, který svou mimiku a ruce nenechá chvíli v klidu. Rozehrává průběžně širokou škálu projevů, jimiž vyjadřuje nejjemnější poryvy své příští prezidentské duše. Pečlivě, vteřinu po vteřině. Když ho kupříkladu vyvolá mladá studentská moderátorka, aby promluvil, vždy ještě stačí na okamžik zahrát jakýsi moment drobného skromného překvapení! „Ach, to jsem já, ten kandidát teď řadě… Ale když už mne služba volá…“ Či tak něco… Během mluvy se jeho opálená tvář (solárium, líčení, Seychely?) pokaždé vyladila do škály hlubokého pochopení většiny národních a státních problémů a s podmanivým témbrem (skrývané občanské oběti) začal pan Horáček vysvětlovat, proč on je ten pravý příští prezident.
Vůbec není nesympatický. Akorát jsem si uvědomil, když tam tak gestikuloval před sebou kouzelnicky dlaněmi, že umělci by prostě do politiky vstupovat neměli. Jsme příliš velcí komedianti. Jsme příliš emotivní a zranitelní. Nabízíme ze zvyku své emoce k vnějšímu pozorování a hrajeme, čím můžeme. Uvědomil jsem si, umělec se má držet svého umění. Vidím to i na sobě. Jak mi klesají vibrace, když se snažím být „politický a státotvorný“. A jak jdou nahoru, když jsem, kým jsem, a prostě hovořím o tom, co miluju a dělám.
Z mého pohledu pan Horáček vydává obrovské množství energie na to, aby jako kandidát opravdu vypadal, ale vědomého a zklidněného kandidáta v něm přes všechnu jeho snahu nevidím. Jako pozitivum ale spatřuji, nakolik se zlepšil při veřejném vystupování. Na začátku své kampaně, třeba v televizi, byl zajíkavý a otřesný. Jako negativum vidím, že vlastně coby kandidát evidentně schovává svou skutečnou osobnost, a tudíž je pro případ zvolení zcela nečitelný. (Samozřejmě je ještě možnost, že neskrývá nic, protože tam nic není.)
Pan Horáček své voliče mít bude, ale upřímně, já bych to jako volič neriskoval. I když nezvolením přijde o jeden velký životní sen, pro který toho mnoho vykonává, už dlouho a důkladně.
No a pak byla pravá strana stolu z pohledu diváka. Tam mě opravdu zaujal Pavel Fischer. Úplný opak pana Horáčka. Soustředěný dovnitř, vše pozorující inteligentníma očima, a když na něj přišla řada, krátce a úderně pojmenovával věci. Bývalý diplomat a Havlův poradce. Řekl bych politik západního stylu. Obávám se, že přesně takové lidi vzbouřené obyvatelstvo teď nechce a volit nebude. V době, kdy pozornost rozhněvaných voličů strhává pokřik populistů, hochštaplerů a egomaniaků, je tenhle člověk příliš vhodný a normální na to, aby mohl být zvolen. Škoda. S tímhle pánem bych si docela rád někdy popovídal. Tak by podle mne měli vypadat čeští politici budoucnosti. (Slušně, inteligentně a střízlivě – v chování i v konzumaci.)
A nechci slyšet, že na někoho naopak působí jako leklá ryba.
No a pak byl na řadě komik dne. Neuvěřitelný pan Hannig. Jeho úspěchem podle mne je, že se do této skupiny vůbec dostal. Přestože se vzhledem k evidentně demokratickému duchu celé debaty snažil držet zpátky, přece jen mu ujelo několik zábavných výstupů nižší estrádní třídy, které by možná platily na dojímající se babičky ve vesnickém sále, jistě však ne na mladé, dynamické a světaznalé studenty práv. Kupříkladu když vykřikoval o národní hrdosti, chtěl měnit český politický systém na prezidentský, aniž by si to uvědomoval, anebo když čtyřikrát halasně opakoval, jak je velkým milovníkem americké ústavy. To už se publikum smálo nahlas. Ale i on je sympatický. Pouze latentně nebezpečný. Byl by to takový milý a fajn prezident pro babičky. Podsaditý starší muž s knírkem, sicilsky seriózní. A také vypadá jako primáš folklórní kapely. On jím vlastně tak trochu je.
No a pak tam byl pan Topolánek, bývalý premiér a předseda ODS. Nelze mu upřít, že je to sympaťák. Má teď vousy jako Sean Connery a přitom nehraje agenta. I to by v Česku na prezidenta mohlo stačit. Z přítomných mužů měl evidentně největší zkušenost s vystupováním na veřejnosti. Mluvil lidově a uvolněně. Nejvíce zabodoval, když se ho studentská moderátorka zeptala, zda nevidí problém v tom, že vyhlásil kandidaturu v den, kdy jeho bývalý nejbližší přítel a spolupracovník nastoupil do vězení za aféru s Pandury. A pan Topolánek suše odpověděl, že kandidaturu vyhlásil až o den později. To mladí právníci přijali bujarým smíchem. Inu muž protřelý i otřelý.
Akorát má asi pravdu, pane Hilšere, že příští prezident by za sebou neměl vláčet temnou stopu afér a škraloupů z bývalé korupční a lobbistické éry. (Která je s novým výsledkem voleb jistě už u konce.)
Což mi připomíná, že největší potlesk zaznamenal lobbista Tonda Blaník (kdo nevíte, kdo to je, tak si zagooglujte!), který se v aule nečekaně objevil a kamarádsky si plácl s řehtajícím se panem Babišem.
Jedno křeslo zůstalo volné. Jmenovka prozrazovala, že bylo pro současného pana prezidenta. Ale on přece na besedy nechodí a kampaň nedělá, vždyť to vyhlásil! A možná tam nemohl být proto, že ve stejné době byl na (nevolebním!) výjezdu v Olomouckém kraji. Pan prezident Zeman, který nevede kampaň, tam prostě nebyl.
Když jsem přemýšlel, jakou hudbou bych tento výjev celkově doprovodil, vyšla mi z toho árie Escamilla z opery Carmen:
Toreadore smělý, pozor si dej
Cítit je pot a krev
Vavřínem vítězným
zdobit bys chtěl svůj zjev
Ano, chcete-li, je takové setkání s občany směšným, komickým a vyprázdněným divadlem.
Omíláním frází a možná jen nasloucháním nastrčeným panáčkům, s již předem se formujícím shlukem staronových zájmových a lobbistických skupin.
Anebo OPRAVDU KRÁSNÉ DIVADLO I REÁLNÉ KLÁNÍ ZÁROVEŇ.
Jak to ve svobodné společnosti má být.
Já se přikláním k možnosti druhé.
Budeme pro vás kandidáty dál natáčet. Žena mezi nimi není, tak aspoň nemusíme měnit náš název VŠICHNI PREZIDENTŠTÍ MUŽI. Moc se těším i na natáčení s panem Zemanem. Měl jsem kvůli tomu už telefonát s panem Ovčáčkem a byli jsme na sebe moc hodní a slušní. Tak jsem byl rád. A doufám, že mi to pan Ovčáček nezatrhne ani po tomhle článku. A to si dokonce občas zajdu do nějaké pražské kavárny!!!
Hezký den a dobrou náladu, přátelé, a hlavně nezapomínejme na náš SMYSL PRO HUMOR. Myslím, že je to pojistka, kterou nám dal Stvořitel, abychom se z toho tady na Zemi ze všeho nezbláznili (případně si dosaďte jiné slovo). Hezký den přeju.
