Babiš se Zemanem pečou vládní dort. Nebude z něj všechny bolet břicho?
V úterý odpoledne přijal prezident Miloš Zeman na Hradě šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, který mu přinesl seznam osob, které by rád měl ve své menšinové vládě. Podle Babiše prý byla hlava státu s navrženými kandidáty spokojena, ale požádala jej, aby jména nezveřejňoval. Vzápětí už však začala jména některých vyvolených rotovat v médiích a někteří šťastlivci se rozpovídali, jak se do vlády těší. Přitom není vůbec jasné, zda náhodou Zeman nakonec někoho Babišovi „nevetuje“ a o tom, zda vláda získá důvěru či podporu, ani nemluvě. Vše je takové česky zvláštní až podivné.
Na úvod raději ještě jednou zopakujme, že volby vyhrálo hnutí ANO a Andrej Babiš tudíž má nezpochybnitelné právo pokusit se sestavit vládu. Má rovněž právo seskládat si vládu podle svých představ a z lidí, kterým důvěřuje nebo považuje jejich profesní a charakterové vybavení za adekvátní.
Potíž je však zcela někde jinde. Andrej Babiš zvolil taktiku buldozera, který hrne vše před sebou a nehledí ani napravo, ani nalevo. Staví vládu, ačkoliv neví, zda pro ni podporu získá či nezíská (nyní zatím opomeňme jeho sněmovní hlasovací koketování s komunisty a SPD, i když s postupujícím časem se může jevit stále pravděpodobnější, že to s jejich pomocí nakonec nějak upeče). Příměr s „desetinásobným odmítnutím od slečny“ je sice mediálně hezký, ale na situaci to nic nemění. On by za tou slečnou měl jít klidně i podvacáté.
Silová hra, že si budoucí premiér opíše z programu jiné strany tři čtyři body a pak za ní půjde s tím, že by měla podpořit jeho vládu, protože splní i část jejího programu, je velkým nepochopením parlamentní demokracie. V demokracii se má diskutovat (klidně i tvrdě), ale výsledkem má být kompromis, kdy obě strany z něčeho ustoupí. Jenže ANO nechce ustoupit z ničeho, takřka s nikým se nechce o nic dělit a ostatní tlačí k tomu, aby skákali podle jeho not.
Zastavme se ještě u budoucích ministrů. Oficiálně je sice nikdo ještě nezná, ale už všichni o nich mluví. Někteří ještě ani nečekají na oficiální schválení a už se s tím chlubí. Například „budoucí ministryně obrany“ Karla Šlechtová hned píše skoro tísiciznakovou textovku do České televize, jak se těší na spolupráci s pány generály ze štábu a jak pro ně vybojuje peníze. Na rozdíl od vládních nováčků přitom Šlechtová na Hrad nejspíš nepojede, a tak se ani prezident ani veřejnost nedozví, jaké má odborné předpoklady pro výkon této funkce. Pamětníci možná ještě vzpomenou, že jednou z ministryň obrany české vlády byla i jistá Karolína Peake, jejíž jmenování do čela obrany způsobilo takovou paseku, že ji raději tehdejší premiér Petr Nečas za OSM dní raději odvolal.
Na dohodu dua Zeman-Babiš o tom, že jména budoucích ministrů oficiálně ještě nebudou zveřejněna, můžeme nahlížet i tak, že není vyloučeno, že v seznamu dojde ke změně, anebo že například prezident do Babišova kabinetu vnutí někoho ze svých lidí jako jakousi odměnu za to, že Babiš má v současné době od nájemníka Hradu garantované minimálně dva pokusy na sestavení vlády.
Andrej Babiš rovněž uvedl, že jeho nabídku na ministerský post odmítlo zhruba deset lidí. To není vůbec malé číslo. Jde o to, jak jej číst a co oslovené lidi vedlo k odmítnutí lákavé nabídky stát se ministrem? Je to třeba nechuť svazovat se s vládou, která může mít jepičí život? Nebo něco jiného?
A je tu ještě jeden rozměr. Budoucí vláda má mít celkem devět nestraníků a jen pět členů s legitimací ANO. Je sice fajn, že Babiš chce do vlády odborníky z jejich domovských odvětví, zároveň to však ukazuje, že hnutí ANO je personálně poměrně vyprázdněné a že k řadě svých lidí Babiš asi nechová moc velkou důvěru. Zákonodárci strany pak budou sloužit jen jako hlasovací mašina pro něco, co jim vláda nadiktuje a čemu oni sami třeba ani nerozumí. Pro ANO to není moc příznivé vysvědčení, o tradičně ose voliči-strany-vláda ani nemluvě.
