Zeman a politická Kámasútra: Nové předvolební knihy o prezidentovi jsou pozoruhodné čtení, ale i velké selhání
Miloš Zeman je rozporuplný a neuchopitelný. Hraje všemi barvami a zní mnoha tóny. Je to i taková politická Kámasútra. Podobně jako v tomto staroindickém spisu vidíme i v jeho případě až příliš mnoho poloh. Několik autorů se přesto pokusilo představit komplikovanou osobu prezidenta30 ve svých nových knihách. Jak to dopadlo? Najdeme pozitivní překvapení, ale i produkty, které si nezadají s čínskou či ruskou propagandou.
„Málokterý politik vyvolává tak silné emocionální reakce jako Miloš Zeman. Dělá to cíleně a baví ho to. Má jak četné vášnivé odpůrce, tak nadšené příznivce. Silné nejsou jen vyvolané vášně, silný je také jeho životní, a hlavně politický příběh,“ píše ve své nové knize Miloš Zeman – Příběh talentovaného pragmatika (vydalo ji nakladatelství Barrister & Principal Publishing) politolog Lubomír Kopeček.
V několika větách tak vystihl podstatu problému. Všechny knihy o Zemanovi, které kdy vyšly, dokonce i jeho vlastní paměti Jak jsem se mýlil v politice (Ottovo nakladatelství, rok 2005), jsou svým způsobem „cinklé“. Tím nemyslím, že se někteří autoři nesnažili hledat pravdu o současném prezidentovi. Jenže to je velmi složité, protože určitá fakta z jeho života se nedají ověřit a Zemanova osobní interpretace někdy působí nedůvěryhodně. Výsledkem jsou pak často subjektivní domněnky. Někdo se z toho snaží umně vybalancovat, jiný u vydání „prezidentských knih“ dobrovolně selhal.
Čemu máme věřit?
Příznivci Miloše Zeman a jeho spolupracovníci se zaklínají tím, že prezident je ve svých myšlenkách, postojích a názorech konzistentní. Přitom většina i nově vydaných knih přesvědčivě dokazuje, že právě Zeman je politikem, jenž mění názory jako na běžícím pásu a nemá žádný problém říci cokoli. Pokud někdo dokáže v české politice dokonale popřít sám sebe, je to současná hlava státu. Jen to nikdy nepřizná. Přece „jen blbec nemění názory“. Což je jeden z oblíbených Zemanových bonmotů.
Ještě před tím, než se podíváme na tři nové knihy o Miloši Zemanovi, proto odcitujme jeden jeho pohled na smysl prezidentského úřadu. Ten dokazuje, že věřit Zemanovi je mimořádně ošidné a voliči by to měli zohlednit. V roce 2012 v knize Miloš Zeman – Zpověď informovaného optimisty (vydalo nakladatelství Čas a jedná se o rozhovor, který s ním vedl publicista Petr Žantovský) pravil: „Když se dva, v našem případě víc než dva, perou, musí tady být někdo, kdo je uklidní. V tom vidím základní smysl prezidentské funkce v České republice. Každý prezident, a nejenom prezident, chce být univerzálně respektovanou osobností. Kdyby neměl tuto ctižádost, neměl by vůbec vstupovat do politiky.“
Zeman ale není univerzálně respektovanou osobností, právě naopak. Jak se to projevilo v knihách, jež najdeme na pultech a které by nám měly pomoci orientovat se v lednové prezidentské volbě?
Propaganda à la Moskva
Takzvaná pražská kavárna by prý měla hlasitě „kvičet“ při čtení knihy Dokážeme si vládnout sami (vyšlo v nakladatelství Olympia), jejímiž autory jsou redaktor webu ParlamentníListy.cz Radim Panenka a prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. Jedná se o knihu rozhovorů, které vedl původně pro svůj web Panenka – a ty pak glosuje Ovčáček. Dílo je určeno výhradně Zemanovým příznivcům, a navíc se v něm nedozvíte vůbec nic nového, co byste už předtím nečetli. Pražská kavárna – ani nikdo další – proto kvičet nebude.
Dá se předpokládat, že prodejně bude kniha úspěšná, protože milovníků pořád opakovaných zemanovských pravd je dost. Je ale škoda, že když už má někdo k prezidentovi takto exkluzívní přístup (zmíněná autorská dvojice už loni vydala něco podobného pod názvem Tato země je naše), tak se nepokusí o originální interview na nová témata a nepřiblíží nám Zemana jinak. Takhle je to jen výkřik podobný čínské či ruské propagandě.
Snaha o hlubší ponor
Zcela jiný přístup zvolil politolog Lubomír Kopeček v knize Miloš Zeman – Příběh talentovaného pragmatika. Ten odvedl hodně poctivou práci při vyhledávání nejrůznějších zdrojů a snažil se tak vytvořit ucelený pohled na Zemana. Pokud chcete vidět plastičtější podobu hlavy státu, zde ji najdete.
Kopeček zajímavě sleduje vývoj Zemanovy osobnosti. Je sice k mnoha jeho krokům a postupům velmi kritický, ale nebojí se ani ocenit některé, zejména bývalé, postoje prezidenta. Svým způsobem je to dobrodružné čtení o jedné z nejvýznamnějších postav české politiky posledních třiceti let.
Ne že by Kopeček přišel s nějakým zásadním objevem, ale jeho podrobná kompilace známých faktů, proložená vlastními postřehy a komentáři, vytvořila dílo, které rozhodně stojí za přečtení. Na českém trhu totiž za posledních dvacet let není mnoho knih o Zemanovi, jež by k jeho osobě přistupovaly s potřebným nadhledem. Ten si Lubomír Kopeček udržel.
Trochu jiná jízda
Na trhu se teď objevila i kniha novináře a někdejšího Babišova poslance Martina Komárka Jak jsem se mýlil v Miloši Zemanovi (vydalo nakladatelství BVD). Ten zvolil odlišný postup. Snaží se pracovat literárnějším způsobem a jeho jazyk je daleko barvitější. Komárkovým problémem občas bývá, že se při psaní snaží za každou cenu exhibovat. Naštěstí to ve své knize o Zemanovi potlačil. A dobře udělal.
Opět: ne že by přinesl průlomové novinky, ale protože jeho otec – Valtr Komárek – měl k Zemanovi jistý čas hodně blízko, dokázal z toho vytěžit i syn. Komárkův přístup je velmi originální a někdy se u toho i pobavíte.
Martin Komárek v závěru knihy dospěl i k zajímavému postřehu: „Proč se Zeman nestal velkým prezidentem? Měl k tomu všechny předpoklady. Možná to nechtěl, možná neuměl. Nedokázal to. Kde jsou hranice Miloše Zemana? První hranicí je jeho sebestřednost. Potřebuje pouze sebe samého, žije pouze sám se sebou… Druhou hranicí je útočnost: Zeman sám o sobě říká, že je nikoli okrasná, ale masožravá rostlina. To je hezké. Ale Adéla, která ještě nevečeřela, nic hezkého není. Zeman nedokáže tvořit, aniž zároveň boří…“
Přesně na to by počátkem příštího roku měli myslet všichni voliči.
Téma Voličský svět Miloše Zemana si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 30. listopadu.
