Vondráček v čele sněmovny nemá řídit nějaké debaty. Jeho úkolem je vykonávat vůli Babiše
Radek Vondráček z hnutí ANO, který se jako předseda Poslanecké sněmovny stal protokolárně třetím nejvyšším ústavním činitelem České republiky, na sebe brzy po svém zvolení strhl velkou pozornost. Ve svých vyjádřeních totiž dosti neohrabaně plédoval za to, že když se jeho stranický šéf Andrej Babiš stane premiérem, mělo by se o jeho (a Faltýnkově) zbavení poslanecké imunity rozhodovat „trošku jinak“. Své výroky pak „vylepšil“ konstatováním, že Česká republika v současné době nemá nezávislou policii a soudy.
Vondráčkovy výroky v mnohém stále více a častěji začínají připomínat dobu, kdy v čele Poslanecké sněmovny stál sociální demokrat Miloslav Vlček. Tento původem vyučený traktorista (jenž měl být šéfem sněmovny v závěru roku 2006 jen pár dnů až týdnů kvůli odblokování tehdejšího povolebního patu) proslul občasným chaotickým řízením schůzí (včetně prezidentské volby) či snahou přimět poslance k většímu přemýšlení skrze citování filozofických klasiků. Stal se tím pak terčem různých vtípků.
Radek Vondráček byl v minulém volebním období místopředsedou sněmovny, a tudíž schůze řídit umí. A velké filozofy zatím také necituje. Svými výroky však poněkud zpochybňuje rovnost všech občanů před zákonem a znevažuje pověst tuzemské policie a soudů. A to už je u takto vysoce postaveného člověka na pováženou.
Ve světle jeho výroků se poněkud začínají potvrzovat obavy pravicové opozice z obsazení tohoto postu, z něhož může přijít v případě třetího pokusu o sestavení vlády návrh na obsazení postu premiéra. Nicméně tento post si od samého počátku nárokovalo hnutí ANO a s podporou zástupců minimálně dalších čtyř stran si jej také prohlasovalo. Nyní už nezbývá nic jiného než to vzít na vědomí. Svědomí pak mohou zpytovat ti, kteří jej volili.
Na druhou stranu požadavek ODS na obsazení této funkce svým předsedou Petrem Fialou nemá žádnou oporu ani v zákoně, ani v jakékoliv parlamentní zvyklosti. V minulosti byli předsedové sněmovny ze strany opozice jen ve třech případech, a to vždy v situaci, když s tím byl spojen mocenský handl v podobě odblokování politického patu či tolerance menšinové vlády. V dobách, kdy po volbách vznikala většinová vláda, se šéfové nejsilnějších opozičních stran takřka hned sápali po funkci v čele parlamentu s odkazem na slova o kontrole vlády, ale nakonec vždy ostrouhali a vládní sestava (mnohdy přímo samotná nejsilnější strana) brala všechny trumfy, což se pak stalo základem pro řeči o válcování opozice.
Stejné je to i letos. Situace je však unikátní v tom, že vznikající vláda Andreje Babiše zatím nemá domluvenou žádnou podporu či toleranci. Je tedy stále velmi pravděpodobné, že na začátku ledna příštího roku nedostane důvěru a začne vše od znova. Přitom post šéfa sněmovny mohl být jednou z velkých karet, které mohl Andrej Babiš nabídnout jiné straně za příslib tolerance své vlády. Jenže nestalo se tak. To však nevylučuje možnost, že k této variantě a převolení šéfa sněmovny dojde při potenciálním druhém pokusu o sestavení vlády.
Radek Vondráček v projevu po svém zvolení sliboval, že chce sněmovnu dobře vést, reprezentovat a být garantem, že všichni budou moci projevit své názory. Jeho hezká slova však neodrážejí realitu. On byl ve skutečnosti do čela sněmovny protlačen s úkolem hlídat a zajistit, aby zákony, které bude předkládat vláda a jeho domovské hnutí ANO, prošly co nejrychleji a bez komplikací. On tam je de facto jako prodloužená druhá ruka svého stranického šéfa (tou první je samozřejmě Jaroslav Faltýnek). A pokud se Vondráčkovi nebude dařit, pro Andreje Babiše nebude nejmenší problém ho nahradit kýmkoliv jiným.
Vondráček tak dostal svoji životní příležitost a teď je na něm, aby prokázal svoji loajalitu a co „umí“. Protože jak jinak si vysvětlit jeho svéráznou obhajobu Babiše a Faltýnka před možnou ztrátou imunity. U traktoristy Vlčka by podobné myšlenkové pochody mnozí vzali s rezervou a jistým pochopením, ale u člověka s právnickým titulem z Masarykovy univerzity je to na pováženou. Česká sněmovna i veřejnost však za posledních 25 let už zažily leccos a jak vidno letargie a otužilost k novým postupům je v nich stále silnější.
