Jeden o voze, druzí o koze aneb Když prezidentští kandidáti odpovídají na otázky, které lidi ani moc nezajímají
S blížícím se termínem prezidentských voleb se v médiích všeho druhu množí články s profily či rozhovory jednotlivých uchazečů. Takřka všechny jsou si podobné jako vejce vejci. Řeší s v nich milosti, amnestie, jmenování vlády opřené o komunisty, zda euro či nikoliv anebo klišoidní otázky typu „v čem jste jiný než ostatní kandidáti nebo současný prezident?“ Mnoho lidí by přitom pro své rozhodování potřebovalo znát odpovědi na zcela jiné – a mnohdy i velice obyčejné – otázky.
Samozřejmě tím nechci říci, že by lidé neměli vědět, jak se jednotliví uchazeči o hradní stolec staví k problematice milostí nebo aby se pokusili odlišit od jiných uchazečů. Jenže když to lidé slyší v různých obměnách od různých lidí x-krát za den, za chvíli se jim to sleje do jednoho hrnce a až dojde u uren na hodinu H, už si většina z nich nebude pamatovat, co kdo sliboval a jestli to náhodou ten druhý neslíbil taky.
Aktuální mediální výstupy pak proto připomínají spíš přežvýkané prezentace, které o sobě již jednotliví uchazeči (s výjimkou úřadujícího prezidenta Miloše Zemana) zveřejnili a z kterých více či méně okatě jednotliví dotazující čerpají.
Kuriózní pak jsou okamžiky, kdy jsou adepti o Hrad zpovídáni z věcí, které nejsou plně v jejich moci a jež mnohdy ani nemohou sami ovlivnit. Jistě, mohou k dané záležitosti něco říci, ale to je asi tak všechno. Ve velkém množství případů totiž rozhodnutí hlavy státu podléhá kontrasignaci předsedou vlády nebo pověřeným ministrem (amnestie, jmenování velvyslanců, ale například i udělování státních vyznamenání) a pokud k oné potřebné kontrasignaci nedojde, tak hlava státu svoji vůli či rozhodnutí prostě neuskuteční. Mnoho lidí možná ani netuší, že podle Ústavy ČR prezident republiky není z výkonu své funkce zodpovědný.
Přitom možná právě současný prezident Miloš Zeman svým konáním (a teď nechme stranou jestli jeho jednotlivé počiny mají plusové či minusové znaménko) může být inspirací, k čemu by se měli jeho vyzyvatelé vyjádřit potažmo na co by se měli novináři ptát. Tedy zda budou jezdit po regionech (a z čeho budou své návštěvy platit), zda budou okázale podporovat politické i obchodní vztahy s Čínou či Ruskem na úkor Západu, jak budou prohlubovat spolupráci s Polskem, Slovenskem či Německem, jak hodlají nakládat se státními vyznamenání...
Obyčejné lidi by rovněž zajímalo, kdyby se od svého příštího prezidenta dozvěděli, zda si bude častěji zvát ministry na Hrad, aby jeho prostřednictvím národu vysvětlili, zda je nutné, aby ten a onen zákon byl přijat v takové podobě. Podle čeho si bude vybírat ústavní soudce či členy bankovní rady ČNB. Zda bude mít neformální klub poradců, zda bude brát záštity například i nad regionálními společenskými událostmi s letitou tradicí. Řekl bych, že tyto a podobné věci jsou mnoha lidem bližší než vzletné fráze o důstojnosti úřadu a snaze být svorníkem společnosti či moderátorem společenských debat.
Do prvního kola prezidentské volby chybí zhruba pět týdnů a tak mají média – potažmo kandidáti – co dohánět. Je právě na nich, aby proces výběru budoucí hlavy co nejvíce nasvítili. Většina voličů se rozhodne na základě zprostředkovaných informací a sami si je aktivně jinak hledat nebudou. To sice není lichotivá vizitka, ale je potřeba ji vzít jako fakt. O tom, jak kampaň jednotlivých kandidátů voliče zaujala, vypoví volební účast. V roce 2013 přišlo při první přímé volbě volit přes 61 procent kandidátů. Část z nich už má nyní jasno, komu to hodí, ale velká část se teprve rozhodne. Čeká však na ty „správné“ a potřebné informace. A ty – i přes velké množství debat či profilových rozhovorů uchazečů – stále nejsou k dispozici.
Velké téma Moje rande s prezidentem najdete v aktuálním tištěném Reflexu.
