Michal Horáček jinýma očima: Geny nobelisty Heyrovského a proč pořád mluví tak pateticky
Redaktorka Reflexu Jana Bendová se setkala se všemi vyzyvateli současného prezidenta Miloše Zemana. V záplavě názorů o euru, Rusku nebo Babišovi, u nich poodhaluje i lidštější stránky. Co mají rádi, jací jsou a jak se chovají při osobním setkání. Druhým v seriálu je Michal Horáček. Víte, jak se na přímou volbu prezidenta díval před 12 lety?
S Michalem Horáčkem jsem měla jakési setkání třetího druhu. Viděli jsme se před dvanácti lety v kavárně Slavia. Mluvili jsme tenkrát – skutečně – o přímé volbě prezidenta. Přál si ji, skepticky však tvrdil: „Přímá volba nebude, politici ji nedopustí, nemohli by kšeftovat.“ Byl čerstvým multimilionářem, chystal se studovat na univerzitě.
Teď sedíme na opačném břehu Vltavy. V Malostranské kavárně. Zase má perfektně střižený oblek, jen v ruce nedrží klobouk („už ho nenosím“). Univerzitu absolvoval, napsal několik knih („román bohužel pořád ne“), hudebních skladeb a kandiduje na prezidenta. V přímé volbě, jak jinak.
Zeman a Pražský hrad
Když jsme si navzájem spočítali nové vrásky, zeptám se, zda ho ta lidová volba těší. Přece jen nám nadělila Miloše Zemana, který společnost tolik rozděluje. „Je to skvělý! Snad nechcete, abych kňoural. Představte si, že bychom teď měli před sebou volbu, kdyby pan Okamura, Koten, Grebeníček a všichni ti, kdo jsou v Parlamentu, rozhodovali za nás?! Z jakého důvodu? Že jsou moudřejší? To snad ne!“
Ve Slavii jste mi říkal, že jste srdcem monarchista a tahle země je skrytá monarchie, platí to pořád? „Ano, ale taková šoufl. Ve fantastických prostorách Hradu plných naší historie je vznešenost a noblesa, ale pokud je tam zároveň pan Zeman, který neplní, co plnit má, není nám vzorem, netáhne nás vzhůru, je z toho člověk smutný.“
Jeho slova, spíš obrazy, mi připomenou příběh, který mi tehdy ve Slavii nadšeně vyprávěl. Vrátil se zrovna z Norska. Viděl tam, tři sta metrů nad hladinou fjordu, farmu, kde kdysi žila rodina s dětmi a sto šestnácti kozami. Farmář lezl po provazovém žebříku, kozy a děti musel přivazovat na lano, aby mu nespadly do vody. Vstoupil do legend. A současný král Harald si to místo vybral pro přenocování o stříbrné svatbě. Pak se Michal Horáček řečnicky zeptal, jestli by česká hlava státu tu symboliku královského přenocování vůbec pochopila, když si od Václava Klause při nějaké naší pohromě přečetl, že nepřijede, protože nehodlá dělat prázdná gesta.
Patos a gesta
Vy byste jako prezident gesta nejspíš dělal, že? ptám se, když mu příběh znovu odvyprávím. „Jistě, je to strašně důležitý. Třeba při těch pohromách. Lidi v nouzi mají mít dojem, že za nimi stojí v osobě prezidenta nejen smrtelný člověk, ale celé Česko.“
Tím patosem (patos mám ráda) mi nahraje. Režisér a kolega Igor Chaun o něm napsal, „že vynakládá obrovskou energii, aby vypadal jako kandidát. Zkrátka že umělci by do politiky vstupovat neměli, jsou příliš velcí komedianti, nabízejí ze zvyku emoce k vnějšímu pozorování.“ Já zase měla kdysi při představení Horáčkova lyrikálu Kudykam opačný dojem – že ho psal skvělý rozum, ale emoce se schovaly. Panu Horáčkovi se přiznám a chci vědět, co o něm platí spíš. Jaký je? Prezidentské vize má totiž vybroušené dokonale. „Vyčítají mi také, že mluvím vznešeně a příliš důrazně, že to hraju a předvádím. Ale já už takový jsem. Když chci něco zdůraznit, tak máchám rukama, rozohním se. Nepředělám se.“
No a teď si, Igore, můžeme střihnout. Pokud má někdo v genech namíchaného ruského popa i nobelistu Heyrovského (Horáček je jeho synovcem), pokud v jeho rodině koluje vlašská i indická krev, má velký doktorát a je i umělcem, bude to mezi námi nejspíš remíza. A bod pro Horáčka.
